Volný čas trávím hlavně mimo galerie, často říkám: Nechodím na vernisáže, protože to vnímám jako práci… Myslím, že se umím dost kvalitně nudit. Ležet, dívat se na mozkožrouty seriály, nudit se ve své hlavě, číst si. Pohyb a sport asi zaplňuje moje volno nejvíc. Pro mě je odpočinek důležitý, hlavně ten o samotě, bez lidí. Uvědomění si, že jsem hypersenzitivní, mi dost pomohlo. Necítit se blbě, když si jdu lehnout i několikrát za den, odcházet z ateliéru dřív, nebýt tam „přesčas“. Ale takhle to mám až poslední dobou; snad mi to chvíli vydrží a nesklouznu zas k přepracovanosti.

Často maluji motiv ptáků, tak bych byla asi pták. Byla bych děsně inteligentní ptačice, která by obletěla všechny mocné muže světa a věděla by, jak s nimi promlouvat, aby nevedli války, ale vedli dialogy.

Existuje pro to anglický výraz, na který si teď nevzpomenu, ale neustále vnitřně přemýšlím, co se stalo, co se dalo udělat jinak. Co kdo jak myslel, napsal a řekl. Co já jsem řekla. Neustálé vracení se k okamžikům pěkným i smutným. Takové vnitřní promlouvání se sebou samou. Je to vyčerpávající… Overthinking, už jsem si vzpomněla.

Tak třeba jídlo, myslím, že se snažím jíst zdravě, ale stále zapomínám jíst pomalu. Člověk by měl jídlo přežvýkat tak šedesátkrát včetně polívky. To nedělám, jídlo je pro mě často jen nutnost, a ne prožitek.

Já žiju dobrý život, jiný bych asi nezvládla. Před očima mi ale bliká zelená louka, na ní dva psi, jedno dítě a milující muž, hnízdo domova. Tam někde sázím kytičky, pečuji o ně, množím je, starám se o ně – a tak i o celý svět. Moje mozkové drátky v hlavě jsou v naprosté každodenní euforii. Víc mi v životě nechybí. Ale jak píšu, já mám krásný život, musím si to ovšem připomínat, dennodenně.

Já si svůj životní styl vybrala, ale často přemýšlím, jestli jsem si ho vybrala správně. Měla jsem jít podle rodičů studovat medicínu, dělat sestřičku. Nedávno jsem strávila dva týdny v nemocnici na kapačkách. Jednak to vyřešilo můj strach z nemocnic, a zároveň jsem si říkala, že tohle bych fakt chtěla dělat. Pomáhat lidem a ne se jen rýpat štětcem v sobě a ve světě. To, že jsem umělkyně, zároveň vnímám jako náhodu. Studium na umělecké škole jsem jen zkusila, jediný, co mě v patnácti bavilo, byl sport. Na střední a vysoké škole mě životní styl schlamstnul a vyplivl ven jako malířku – a věk dál ten styl tvaruje.

Tohle naprosto pod kontrolou nemám, i když vím, že zůstat offline víc dává než bere. Dokud mobil nenechám doma a jdu ven bez něj, pořád mi cuká ruka.

Tuším, že se nezdokonaluji v oblasti intelektuálna. Optimalizuji se jinde, sport a pohyb, tam nacházím energii. Ale zároveň fyzickou bolest. Která doufám časem vymizí, nebo se alespoň zmírní. Abych i při malování tolik fyzicky netrpěla.

Už ano. Byla jsem teď s rodinou na dovolené u moře. Jen tak si ležím a koukám na to nekonečné moře, dívám se vlastně do prázdna, a jeden rodinný známý, prý jestli tady nabírám inspiraci na obrázky… To bylo tuším pátý den dovolené, do té doby jsem si na práci vůbec nevzpomněla. Ani na obrázky, kterým říkám plátno.

Ano, ale nevím, jestli to nejsou spíš náznaky vyhoření, které chytře obcházím. Ale kdybych měla někam opravdu utéct, bylo by to pryč od umění, na dlouho. A pak se k němu samozřejmě vrátit… Jenže ten návrat by trval, takže to odloučení odkládám a odkládám.

Ekologie byla společným tématem výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého. Nějak jsem s tím zadáním tehdy zabojovala po svém. Téma vody se v mých plátnech objevovalo už i dřív. Teď když namaluji čtyři Měsíce opřené o sebe a ono to má tvar přesýpacích hodin, což je moje časté téma, můžu taky říct, že to je o ekologii a o konci světa, ťik ťak hodiny… Ale spíš to tiká můj čas. Jinak moje obrazy ještě letadlem neletěly, já sama lítám maximálně dvakrát do roka, do auta prakticky nevlezu. Vlastně žiju asi skromně, nebojím se říct. Ale planetu tím nezachraňuji. Malováním znečišťuji hlavně své tělo, své zdraví.

Měli bychom se soustředit na své tělo, ono přece říká každému jednotlivci, co má dělat, co má jíst, jak (a jestli vůbec) má cvičit, kdy a jak odpočívat. Každý jsme jiný. A neříkám, že já své tělo poslouchám, ale učím se to. Jsem ve věku, kdy mi je úplně jedno, co si myslí okolí, což je skvělý pocit. Nejsem zaměstnanec korporátu. Mám nad sebou pomyslné šéfy, jimiž jsou galeristi a kurátoři, kteří vytvářejí tlak a cpou nás mnohdy do kouta. Zažila jsem několikrát nemalý tlak, snad jednou jsem opravdu odmítla výstavu z důvodu, že vím, na co časově mám, a na co už ne, a dostalo se mi jen prvotřídní neempatie ze strany kurátora. A v tomhle jsme taky každý jiný, někdo rád pracuje pod tlakem, někdo ne.

Jak pracujeme a odpočíváme, dáváme na svá „storíčka“, ale když se při nich natáčíme, už opravdu nepracujeme ani neodpočíváme. Je to něco, co by za nás měl dělat někdo jiný, jenže nevím kdo a jak. Ale zůstat offline je naše nejzdravější budoucnost. Nebudeme sledovat, jak žijí ostatní. Budeme tu pak více pro sebe – a možná i víc pro ostatní. No pressure please!