Jak se téma „dobrého života“ zobrazuje v současné kinematografii?

Přečtěte si rozhovor s filmovým publicistou a kritikem Antonínem Tesařem (Cinepur, Radio Wave), který pro nás od října speciálně vybírá snímky rozvíjející téma naší aktuální výstavy.

Jak jste přemýšlel nad zadáním vybrat filmy, které tematizují problematiku dobrého života a wellbeingu?

Téma „dobrého života“ mě hned zaujalo a připadá mi, že se vine napříč mnoha filmy posledních několika dekád. Snažil jsem se postihnout různé kinematografie, ale i různé sociální vrstvy, které jednotlivé filmy zachycují. Dobrý život je buď něco, o co hlavní hrdinové usilují, nebo něco, co by podle obecných měřítek měli mít, ale přesto se v tom necítí dobře. Ten pocit krize hodnot, kdy v médiích pořád kolují utopické vize toho, jak by měl šťastný život vypadat, ale tyhle představy z toho či onoho důvodu selhávají, je zdrojem spousty frustrací a komplexů. Protože dynamika mezi tím, co nám společnost říká, že by se nám mělo líbit, a toho, co vidíme kolem sebe, se často odehrává v audiovizuálních médiích, je film dobrý nástroj, jak se k nim vztahovat.

Jak film Nenávist, případně dva další, které uvedeme v prosinci (Mistr a Alpy), s tímto tématem pracují?

Nenávist je brilantní kronika nudy a eskalující frustrace na pařížském předměstí. Alpy zdánlivě pojednávají o truchlení, ale hlavně je to absurdní drama o řečových hrách – pohled do společnosti, která má trochu jiné návyky spojené s mluvením a tím pádem i s chováním. No a Mistr je další enigmatická filmová zkušenost – příběh o tom, že každý potřebuje mistra, ale vždycky se v něm nakonec zklame.

Proč stojí za to zmíněné snímky vidět?

Ty filmy jsou vzájemně dost odlišné, ale za všemi je silné autorské gesto, které jde částečně proti diváckým návykům. Jsou to filmy, které vás o ničem nepřesvědčují, ale chtějí s vámi vést dialog. Nenávist Mathieua Kassovitze je hodně dravý film, připomíná všechny možné cool upovídané filmy z devadesátek, ale zároveň je to poctivá a hodně bezútěšná sociální sonda. Alpy i Mistr jsou dnes možná trochu přehlížené, ale mistrovské filmy uznávaných režisérů. Yorgos Lanthimos je dnes díky filmům jako Favoritka mezinárodní hvězdou a i z jeho „divného“ řeckého období je známější film Špičák. Alpy mi ale přijdou jako velmi důsledný v tom, o co se ve své tvorbě snaží – ukázat, jak společenské zvyklosti a abstraktní společenská pravidla a „hry“ ovlivňují naše chování a myšlení. Je o to podvratnější, že vznikl v prvních letech ekonomické krize, která měla zrovna na Řecko velký dopad. Mistr Paula Thomase Andersona je skutečné filmové monstrum, vyprávění, které nás neustále mate a zrazuje – ale dělá to zvláštně podmanivým způsobem. Je to film o zvláštním vztahu dvou mužů, z nichž jeden toho druhého pasuje na svého „mistra“. Podobně jako Alpy obnažuje důležitost toho, jak si formulujeme svět kolem sebe a cíle, které si v něm stanovujeme.

Téma dobrého života a wellbeingu se v poslední době ve vizuálním umění objevuje čím dál častěji, je možné vysledovat podobnou tendenci i v současném filmu?

Samozřejmě, pro autorské filmařky a filmaře je tohle téma pořád dost podstatné. Třeba nový film Cristiana Mungia R. M. N. řeší xenofobii v malé rumunské vesnici, kde žijí obyvatelé různých národností. Dokonce je tam i mysteriózní vrstva, ve které film dokonce poukazuje na zvířecké aspekty společnosti. Bruno Dumont ve filmu France sleduje krizi v životě francouzské televizní moderátorky. Zmínit můžeme také oscarový film Chloé Zhao Nomadland nebo třeba seriál Bílý lotos.