Máme radost! Výstava Kino Kosmos zaujala redakci Springerin – jednoho z nejvýznamnějších rakouských časopisů o současném umění.

Prvním dojmem recenzentky Melanie Letschnig při vstupu do výstavy byl „úžas nad rozměry světlem zalitého sálu, kde jsou objekty rozmístěny s lehkostí a vzdušností.“ A o zahradě píše jako o „jedné z nejkrásnějších městských zahrad, jaké kdy viděla“.


Přečtěte si celou recenzi zde.

Níže pak najdete volný (a nezredigovaný) překlad článku pomocí ChatGPT.


Ostrava. Poněkud stranou od centra stojí vyřazená obchodní budova firmy BAUHAUS. Na jednom z výkladních oken se skví obrovský bílý kříž. „GARDEN OF THE FUTURE“ hlásá nápis, a tento zahradní prostor se pak rozprostírá i uvnitř showroomu. Hromady hlíny, sutiny, zrezivělý jeep, zelené rostliny, které si razí cestu ven. Na druhé straně ulice se do výšky tyčí impozantní věž z tmavých cihel. Dvě kruhová okna jí propůjčují vzhled sovy, z jejíchž boků se táhnou dlouhé budovy jako křídla. Právě v tomto bývalém objektu jatek sídlí PLATO – galerie současného umění v Ostravě, obklopená jednou z nejkrásnějších městských zahrad, jaké jsem kdy viděla. „This is the garden of the present,“ říká Marek Pokorný, ředitel PLATO, a zároveň tím propojuje pohled s protější stranou ulice – gesto, které je naprosto příznačné pro programovou orientaci této instituce.

Tento průnik minulosti a současnosti je také myšlenkovou figurou, která určuje koncepci výstavy Kino Kosmos. Kurátorky Daniela a Linda Dostálkovy vycházejí z téhož názvu – dosud existující budovy v nedalekém Třinci – a prostřednictvím velmi rozdílných uměleckých přístupů propojují Ostravu jako křižovatku průmyslu, ekologie a kultury. Kino Kosmos, postavené v 60. letech, bylo součástí sídliště pro pracovníky třineckých železáren, a stejně jako Ostrava se mohlo pyšnit hutnickým provozem. Odpovídajíc tomu vznikla i infrastruktura, která měla místním obyvatelům poskytnout příležitost k trávení volného času, ovšem zabarvenou ideologií.¹

Prvním dojmem při vstupu do výstavy je úžas nad rozměry světlem zalitého sálu, kde jsou objekty rozmístěny s lehkostí a vzdušností. Do ucha se mísí zvuky, jejichž původ zatím nelze přesně určit, a cesta halou začíná u několika figurativních sochařských souborů československého umělce Rudolfa Štafy (1925–2014). Ten byl v 60. letech angažován třineckými železárnami pro reklamní oddělení a právě zde objevil kov jako svůj umělecký materiál. Silná stopa, kterou v Ostravě zanechal těžký průmysl, je všudypřítomná, otiskla se do města, je hmotná a tíživá – a kurátorky ji ve výstavě překládají do jemnějších rovin. Příkladem jsou tři velkoformátové tištěné desky plošných spojů od Andrease Greinera, které ve druhém, temnějším sále nesou motivy barokních vizí budoucnosti vytvořených umělou inteligencí: rumělkový vír v Blowin’ in the Wind (2023), vysoké vlny v Five Feet High and Rising (2023) a vzducholoď v Exodus (2023), připomínající reinterpretaci osmnáctistéholetého Zeppelinu ve stylu studia Ghibli. Katastrofické a únikové scénáře zde vypadají překrásně, skutečně jako z jiného světa.

Tento princip střídání prostorů a časových rovin v jeden celek charakterizuje i dílo Bark with a Trace (2022) dvojice Margit Lukács a Persijn Broersen. V dřevěném boxu se promítá video, které ukazuje digitálně konstruovaný prostor tvořený z tisíců detailních fotografií kůry z pralesa Białowieża – jednoho z posledních evropských pralesů. Rozkládá se na hranici Polska a Běloruska, od roku 1979 je součástí světového přírodního dědictví UNESCO, a v posledních letech je ohrožen rozsáhlými káceními, jež dosud opakovaně zastavoval Evropský soudní dvůr – zatím. Video Lukács a Broersena pracuje podobně jako počítačová hra s animovanou vizí budoucnosti, jejímž předpokladem je katastrofa. Je to tísnivé, a přesto obrazy doprovázené sférickou hudbou Berenda Dubbeho působí sugestivně. V temnotě boxu je navíc umocňuje i vůně dřevěných panelů. „Olfaktorický efekt nebyl záměrem,“ poznamenává PLATO. O to šťastnější náhoda.

Záměrně rozmístěné a jako hádanky rozptýlené v prostoru působí sochy Selmeci Kocky Jusko. Jde o předměty z každodenního života, jejichž materiál se však zcela vymyká jejich skutečné funkci. K vidění je například větrný rukáv z pevně spleteného proutí, který právě svou materiálovou „nepoužitelností“ odhaluje hravý humor této metody.

Jak si prostor a objekty v Ostravě navzájem odpovídají, dokládá také film Stéphanie Lagarde MINIMAL SWAY WHILE STARTING MY WAY UP (2021). V hlavní roli tu vystupuje výtah, který si z výšin neonem zalitých velkoměstských mrakodrapů razí cestu pod zem – tam, kde se těží hornina. Film se promítá za plného denního světla pod jedním z velkých obloukových oken PLATO, které při mé návštěvě otevíralo pohled na letní oblohu. Nikdy dřív nebyl Kosmos tak jasný.

¹ K plánování a vzniku Kina Kosmos doporučuji publikaci Kino Kosmos under the Cosmic Sun od Markéty Žáčkové, jejíž zvuková instalace je součástí výstavy.