Jak se stalo, že ve dvacetiletí „zastaveného času“ se česká kulturní společnost zásadně odvrátila od progresivismu 60. let a do nové epochy demokratického státu vstoupila s konzervativními ideály? Přednáška historičky umění.

Po uplynutí více než třiceti let od svého konce se stává období tzv. normalizace 1970–1990 standardním předmětem historického studia, zatím opatrně a pomalu. Mladší generace aktérů a aktérek této doby je totiž dosud naživu; patří k nim i přednášející, která vyšla z prostředí disentu. Ve svém nynějším výzkumném projektu zaměřeném na dějiny českých dějin umění 1970–1990 usiluje o vykreslení konkrétního dění v oboru dějin umění, jež je však součástí širšího společenského kontextu. Právě jemu bude věnována přednáška, zachycující projekt jako work-in-progress. Jsme si vědomi, že sametová revoluce 1989 nebyla žádným bod nula, ale přesto přetrvává představa o tom, že šlo o dvacetiletí „zastaveného času“ a že „se nic nedělo“. Přednáška se pokusí prozkoumat, jakými proměnami procházela kulturní veřejnost mezi 1970 a 1990, zda či jak to souviselo s vývojem v okolních zemích i za železnou oponou, a jak tyto proměny zformovaly vstup do nové epochy v devadesátých letech.

Milena Bartlová (* 1958) je historička umění. Po působení v Národní galerii v Praze, na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a po hostování na Humboldtově univerzitě v Berlíně je od 2011 profesorkou dějin umění na UMPRUM v Praze. Po více než třech desetiletích specializace na dějiny umění středověku se v poslední době věnuje metodologii a dějinám oboru dějin umění. Její poslední knižní monografie jsou Dějiny českých dějin umění 1945–1969 (2020) a Ženy, které nechtěly mlčet (2021). Soustavně se také věnuje kulturně-politické publicistice, pravidelně přispívá zejména do artalk.cz, A2, alarm.cz a Art&Antiques. V roce 2021 jí byla udělena Cena Věry Jirousové za výtvarnou kritiku.