Výstavy

Anna Daučíková: Ó a ach a uf. Něco víc k pokrevní
pří-buznosti

Vernisáž 13/10 v 18 h

Umělkyně:
Anna Daučíková

Kurátorka:
Edith Jeřábková

 

O příbuznosti, feminismu a narušení norem tělesnosti. Retrospektivní série videoperformancí autorky a nová spolupráce s Norbertem Lackem.

„Nejde o to, že člověk mluví o sobě, ale skrze sebe.“
Anna Daučíková

Práce Anny Daučíkové se nám otevírá postupně přes rodová a transgenderová témata až ke geometrii a optice – vůči jejímu uměleckému vývoji tedy zpětným směrem. Nejprve jsem poznala její videa, kde různě zkoušela a zpochybňovala identitní rámce a determinace, které obzvláště neheterogenní lidi výchovně a násilně začleňují do předpřipravených společenských, ale i osobních rolí (například od roku 2009 Annin stále otevřený cyklus Portrét ženy s institucí, v němž mezi portréty jiných žen zachytila i svůj vztah s římskokatolickou církví). Její již ikonické práce se sklem (fotoperformance Výchova dotykem, 1996) jsem vnímala spíše jako konceptuálně performativní komentář k omezující biologické determinaci. Sklo, které přeformovávalo příznakové části jejího těla, se dalo číst materiálně a jako kontrapunkt k tělesnosti, pružnosti a sexualitě.

Postupem času ale zjišťuji, že tak jako vše ostatní v její práci, ani důležitá (všudy)přítomnost skla není jednoznačně interpretovatelná a má více významů – a možná i protichůdných sdělení. Konceptuální chlad a demokratická transparentnost skla se propojují s dlouhodobým a skoro intimním vztahem k tomuto tvrdému a křehkému materiálu, kterému Daučíková rozumí a spolupracuje s ním již od dob studií v ateliéru Václava Ciglera na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Spolupracuje s ním spíše jako sklenář než sklář, respektuje tabulový polotovar pro společné tvarování ploch a těla, které je v jistém smyslu možné vnímat také jako biologicky předurčený polotovar. Toto společné tvarování je tedy obsahově i emocionálně bohatší, než by se mohlo na první pohled zdát: sklo je jakousi extenzí nebo protézou jejího těla a směřuje dále k transmedialitě, k prostoru mezi čočkou kamery a obrazovkou diváka, do mezery, kam Anna vkládá své tělo a laboratorní sklo.

Stejně tak Annina úžasná vyprávění o divné geografické pouti socialistickým světem a divném politickém a biologickém rámování jejího života potom měla za následek, že její tvorbu a život vnímáme úzce propojeně a jako jednu performanci, což je předpoklad, který se dá považovat za téměř mylný. Až několik dalších výstav, především ta ve Slovenské národní galerii, odhalily dosti překvapivé momenty v Annině tvorbě a ukázaly, jak důležité je vrátit se k ranému uvědomění si vlastní kreativity. Anna říká, že se narodila do těla, které není její. Propojené působení několika prostředí, která jí v počátku jejího stávání se umělcem pomohla se zorientovat, pomáhá pochopit její práce čtené z perspektivy „nyní“, přestože Anna upozorňuje, že umění pro ni není a nebylo místem k řešení osobních témat. Ta se vždy transformují do témat veřejných.

Jedním z těchto prostředí byl ateliér Václava Ciglera, ze kterého si její tvorba stále uchovává vztah ke geometrii, matematice a optice, ovšem ne pouze formálně; estetika je pro Annu vědou o významech a smyslech. Dalším takovým záchytným místem bylo Bílé divadlo, pololegální alternativní proud, jenž následoval tendence druhé divadelní reformy zastoupené dílem například Petera Brooka, Jerzyho Grotowského nebo Eugenia Barby; v něm se zřejmě formoval Annin vztah k umělecké performativitě, která má zcela jiné kvality než ta divadelní. A také Sexuologický ústav v Praze, nejstarší sexuologické univerzitní pracoviště na světě, jenž byl v té době místem svobody, jak se říkávalo. Dalším vesmírem Anny Daučíkové, který stále zkoumá, pročítá, vytváří, tvaruje, kombinuje a propojuje, jsou jazyk, literatura, text a feministická škola. Důležité bylo setkání s italskými feministkami a skupinou Diotima – a pak založení Zájmového sdružení žen Aspekt, první feministické organizace na Slovensku, a vydávání stejnojmenného časopisu. Postupně se Daučíková stala také queer aktivistkou.

V třetím obraze Ruina, rozrůznění celoročního cyklu Ó a ach, krása, ruina a strach nás zajímá právě tato cesta k feminismu zvláště ve složitém terénu komunistického a postkomunistického prostoru. Daučíková si skrze svou vlastní zkušenost života v Sovětském svazu uvědomila rozdílné problémy „východních a západních“ žen a feministek, kdy chudoba a strach určují závislou koexistenci s jediným cílem přežít. Tento z různých stran utvářený, nenaučený, ale erudovaný vztah k feminismu je bohatým zdrojem úvah nad postgenderovou nebo nebinární současností. Líbí se mi, co o Anně napsal Paul B. Preciado: „Práci Anny Daučíkové lze ve skutečnosti popsat jako politickou anatomii prováděnou prostřednictvím řady vysídlených autoportrétů, které se zabývají dokumentárními technikami, fikcí a přetahováním do falešných a slušnějších norem pohlaví, církve a státu.“1

Velká přehledová kniha o práci Anny Daučíkové, která vznikla u příležitosti její výstavy ve Slovenské národní galerii v Bratislavě v roce 2018, nese název Trans-formace. Předpona trans se zobrazuje v celé tvorbě Daučíkové v různých oblastech trans-formování, trans-jazyka, trans-občanství, trans-mediality, trans-pozice, trans-tělesnosti… Pro výstavu v PLATO připravila Daučíková retrospektivní sérii videoperformancí a novou práci, jež navazuje na společné tvoření s kolegou z bratislavské VŠVU Norbertem Lackem2; například s ním realizovala performanci v jeskyni, kde pohyb jeskyní je jakýmsi převodníkem k mystickému a sexuálnímu prožívání sebe a světa. Dva lidé z mezer rituálně kvírují nepříslušná těla s povrchy a tvary kulturních materiálů (šatů a skel) vnesených do amorfního trans-prostředí jeskyně. Anna řeže skleněné tabule a mužské ruce se dotýkají látky šatů, jako by to byla vlastní kůže, ne objekt touhy. Pro výstavu Ó a ach a uf… Něco víc k pokrevní pří-buznosti Daučíková s Lackem připravili*y společnou videoperformanci, ve které krotí a morfují materiály, jež zamuchlávají do dalších a dalších transpozic a souvztažností v neustálém pohybu ženských a mužských rukou. Je to práce, kterou na obraze společně vykonává maskulinita a femininita, která ústí do nebinární spolupráce, přestože se jedná o nedějové video bez pointy. Je to lartpourlartistické hraní si s povrchem, jež si Anna Daučíková spojuje s esejí Susan Sontag Notes on Camp (1964), kde se pojem a myšlenka přehánění vzpírá přesné definici; v autorčině pojetí představuje senzibilitu, lásku k nepřirozenému, umělému, přehnanému. V souvislosti se společnou videoperformancí Daučíková mluví o hysterické konstelaci věcí, o patetičnosti a dekadenci, o konci krvepříbuznosti, o zbavení se identitárního principu, pasti patření někam, ale také o estetice opatrnosti, respektu, vzájemnosti a neustálého očekávání, o etice mezery, která nemá parametry produkce, o jazyce, v němž mají přednost slovesa před podstatnými jmény.

Edith Jeřábková


  1. Paul B. Preciado, výňatek z textu, documenta 14: Daybook, 2017.  

  2. Norbert Lacko, filozof a kurátor, působí na katedře teorie a dějin umění VŠVU v Bratislavě. Od roku 2016 umělecky spolupracuje s Annou Daučíkovou, o jejíž práci píše: „[J]e to zvláštna topografia dislokovanosti, liminality a nepríslušnosti, na ktorej je založená výtvarná aj životná prax vmedzerovania. Za konštitučný moment tejto vždy sa rozdvojujúcej kartografie existencie by sme mohli označiť skúsenosť s ne-vlast-ným telom a následnú postupnú multiplikáciu modalít tela, ako i z nej vyplývajúcu reartikuláciu priestorových vzťahov. Médiom, ako aj podmienkou možnosti nového časopriestorového modelu – praktikami, ktoré ho ustanovujú, sa stávajú morfovanie a alomorfovanie. Reartikulácia priestorových vzťahov sa najprv implicitne ustanovuje v podobe dispozitívu chumloidu, výtvarne materializuje v podobe morfológie chumľov a napokon je v myslení Anny Daučíkovej explicitne identifikovaná prostredníctvom topologického pojmu chumľa koincidencií. Topológia chumľa koincidencií umožňuje nahrádzať pojmy organizované podľa modelu opozitného vzťahu binarity vonkajšieho a vnútorného nebinárnym pojmom povrchu a pohybmi, ktorý tento povrch vykonáva.“ (Rozpúšťanie rámov a transformácia rámcov: o morfovaní, alomorfovaní, chumľoch a chumľoidoch vo výtvarnej tvorbe a tvorbe existencie signovanej menom Anna Daučíková in: Obraz, rám, priestor, ed. Zora Rusinová, Ján Kralovič, VŠVU Bratislava 2020.)  

Anna Daučíková žije a pracuje v Praze. V 90. letech byla spoluzakladatelkou několika ženských neziskových organizací a mluvčí za práva LGBT na Slovensku. Pedagogicky působila na VŠVU v Bratislavě a na pražské AVU. Od roku 1991 vystavuje doma i za hranicemi, mj. 2009 – Gender Check Femininity and Masculinity in the Art of Eastern Europe, MUMOK, Vídeň; 2015 – Kiyv Biennial/School of Kyiv; 2016 – Galerie Futura, Praha; 2017 – documenta 14, Athens/Kassel; 2018 – FOR s Assafem Evronem, Neubauer Collegium, Chicago; 2019 – KW, Institute for Contemporary Art, Berlín; Slovenská národná galéria Bratislava; Tirana Patience, Museum of Socialist Realism, Tirana; Sleeping with a Vengeance, Dreaming of the Life, Wuertembergische KunstVerein, Stuttgart; 2020 – DYKWTCA, Witmann-Walker Corner, Washington; 2021 – 14th Baltic Triennale, Vilnius; Compassion Fatigue is Over, Rudolfinum, Praha.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury ČR a Moravskoslezskému kraji.