Ó a ach, krása, ruina a strach

Výstavní cyklus, v němž pomocí obrazu a pojmu ruiny pojmenováváme proměny společnosti. Uskutečníme jej prostřednictvím pěti částí – „divadelních obrazů“ – a nakladatelství Octopus Press.

Koncepce: Edith Jeřábková

Kurátorky a kurátoři: Jakub Adamec, Edith Jeřábková, Daniela a Linda Dostálkovy, Marek Pokorný

 

Tématem, které propojí jednotlivé části cyklu „Ó a ach, krása, ruina a strach“, je ruina. Ruinu nevnímáme jako něco negativního, ale jako emocionální loučení se s minulostí, která stále trochu trvá. Pomáhá nám hledat spoje mezi minulostí a budoucností a uvidět místa přechodných stavů. Motivuje k vzniku něčeho nového a zároveň relativizuje naše budoucí plány. Ruina není jen romantickým obrazem zpomalovaného zanikání, ale genetickou součástí nás samých. Nachází se v základech přírodních cyklů a všeho, co stvořil člověk. Chápeme ji i jako součást působiště PLATO – v současnosti je jím ruina bývalého hobbymarketu, v nejbližší budoucnosti se PLATO přestěhuje do zrekonstruované ruiny bývalých městských jatek. Také Ostravu můžeme vnímat jako ruinu industriální doby.

Každá z pěti částí-obrazů je založena na postupném přibývání vybraných samostatných uměleckých děl a uměleckých projektů. V jednom okamžiku se tento obraz vynoří jako výstavní celek, aby se následně rozpadal a proměňoval vznikáním dalšího obrazu. Když se obraz na chvíli ustálí, oslaví se aktem „vernisáže“. Obrazy chápeme v divadelním slova smyslu. Cyklus „Ó a ach, krása, ruina a strach“ je cosi jako divadelní představení o jednom jednání a pěti obrazech.

Obrazy prostupují další intervence jako performance, přednášky, hudební události nebo filmové projekce. Celý projekt zastřešuje publikační platforma – nakladatelství Octopus Press, jež si vypůjčila svoji identitu od undergroundového řeckého nakladatelství činného v 70. letech minulého století. Projekt bude ukončen v polovině roku 2022 přesunem PLATO do jeho konečného sídla v rekonstruovaných městských jatkách.

Podrobněji

 

Ruina se může projevovat různými způsoby. Naše ruina je spojena v prvním obraze nazvaném „Proměna“ s problematikou místa, kterým tento proces prochází. Ve druhém obraze, „Čas oplakávání“, nám dovoluje prožít přechodový akt loučení a čas ruiny nebo ruinu v čase.

Ve třetím obraze pojmenovaném „Ruina, rozrůznění“ se ukáže, jak ruiny zvětšují své okraje a přispívají k vzniku rozmanitých vztahů, průniků, identit, druhů a prostředí. Ve čtvrtém obraze, „Doutnající ruina, obraz“, se ruina stává metaforou postindustriálního města, rozbití jeho dominantního obrazu a estetického kánonu. V pátém obraze, „Ruina, vyšetřování“, naše ruina končí, stává se opět místem, objektem, jenž je dotazován a zkoumán a který podává důkazy.

První obraz, „Proměna“, zkoumá místa, ve kterých dochází k výměnám a trhlinám mezi starým a novým. Zajímá nás industriální ruina města Ostrava, i ta porevoluční a ty současné.

Je možné vztáhnout americký fenomén „ruinového porna“ k ostravské situaci? Tato turistická „zombie“ odnož mění život v městských centrech v zábavní průmysl a obyvatele v domorodé objekty. Jaké jiné ruiny produkuje současné město pro dobrý život svých obyvatel? Jak k tomu přispívají jeho instituce, včetně těch kulturních? V jakých ruinách se pohybuje nomádská instituce PLATO, která se již brzy usadí v cihlových ruinách bývalých městských jatek? Jak se PLATO změní a co se stane s jeho současným sídlem, hobbycentrem Bauhaus? Jeho ruina poskytla velkorysý prostor umění současnosti, jež poslední dobou utíká z bílých kostek galerií a vstupuje do ruin různých typů, od architektury až po přírodu, která do sebe umí ruiny perfektně zahrnout.

Oplakávání by nemělo být spojováno jen s environmentálním smutkem, týká se celého způsobu fungování naší společnosti. Oplakávání je očistný proces, během něhož se společně učíme žít s minulostí a hledáme smysluplná pokračování v budoucnosti.

Oplakávání je sdílený emocionální akt, který přinášel rozličným historickým institucím a jedincům možnosti vyrovnání se se ztrátou a změnou a usnadňoval kolektivní i individuální přecházení do jiných časových, geografických, společenských vrstev. Současné návrhy vrátit tento rituál do našeho vysoce pragmatického a technologicky závislého života se tímto způsobem pokoušejí využít formáty institucionální reflexe a sdílení. PLATO v době stěhování se do trvalého sídla zatíženého minulostí vznáší požadavek na prostor a čas k pozorování této situace. Akt oplakávání je loučením stejně jako kolektivním znovuprožíváním, které by se mohlo dobře uplatnit i v procesech spojených s městem a se stigmatizující industriální DNA Ostravy.

Ruina, která rozrůzňuje, se usazuje přímo v našich tělech. Je důležitým ukazatelem toho, jak moc jsme vzájemně propojeni. Diverzita je v dnešní době odpovědí na velké selhání monokultur a tlak na rozrůznění má vyřešit všechny naše problémy. Ptáme se ale, jak je to s naší integritou v rámci konceptu diverzity, jak se budou utvářet nová příbuzenství nezávislá na rodech, pohlavích, rasách, druzích, třídách, stranách, občanstvích, menšinách, náboženstvích. Jsou nové komunity bez pevných ideologií udržitelné?

Ⅳ. obraz

Doutnající ruina, obraz

Ⅴ. obraz

Ruina, vyšetřování

 

 

 

Projekt podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Moravskoslezský kraj.