Ve třetím obraze pojmenovaném „Ruina, rozrůznění“ se ukáže, jak ruiny zvětšují své okraje a přispívají k vzniku rozmanitých vztahů, průniků, identit, druhů a prostředí. Ve čtvrtém obraze, „Doutnající ruina, obraz“, se ruina stává metaforou postindustriálního města, rozbití jeho dominantního obrazu a estetického kánonu. V pátém obraze, „Ruina, vyšetřování“, naše ruina končí, stává se opět místem, objektem, jenž je dotazován a zkoumán a který podává důkazy.

Je možné vztáhnout americký fenomén „ruinového porna“ k ostravské situaci? Tato turistická „zombie“ odnož mění život v městských centrech v zábavní průmysl a obyvatele v domorodé objekty. Jaké jiné ruiny produkuje současné město pro dobrý život svých obyvatel? Jak k tomu přispívají jeho instituce, včetně těch kulturních? V jakých ruinách se pohybuje nomádská instituce PLATO, která se již brzy usadí v cihlových ruinách bývalých městských jatek? Jak se PLATO změní a co se stane s jeho současným sídlem, hobbycentrem Bauhaus? Jeho ruina poskytla velkorysý prostor umění současnosti, jež poslední dobou utíká z bílých kostek galerií a vstupuje do ruin různých typů, od architektury až po přírodu, která do sebe umí ruiny perfektně zahrnout.

Oplakávání je sdílený emocionální akt, který přinášel rozličným historickým institucím a jedincům možnosti vyrovnání se se ztrátou a změnou a usnadňoval kolektivní i individuální přecházení do jiných časových, geografických, společenských vrstev. Současné návrhy vrátit tento rituál do našeho vysoce pragmatického a technologicky závislého života se tímto způsobem pokoušejí využít formáty institucionální reflexe a sdílení. PLATO v době stěhování se do trvalého sídla zatíženého minulostí vznáší požadavek na prostor a čas k pozorování této situace. Akt oplakávání je loučením stejně jako kolektivním znovuprožíváním, které by se mohlo dobře uplatnit i v procesech spojených s městem a se stigmatizující industriální DNA Ostravy.