Ó a ach, krása, ruina a strach

Výstavní cyklus, v němž pomocí obrazu a pojmu ruiny pojmenováváme proměny společnosti. Uskutečníme jej prostřednictvím pěti částí – „divadelních obrazů“ – a nakladatelství Octopus Press.

Koncepce: Edith Jeřábková

Kurátorky a kurátoři: Jakub Adamec, Edith Jeřábková, Daniela a Linda Dostálkovy, Marek Pokorný

 

Tématem, které propojí jednotlivé části cyklu „Ó a ach, krása, ruina a strach“, je ruina. Ruinu nevnímáme jako něco negativního, ale jako emocionální loučení se s minulostí, která stále trochu trvá. Pomáhá nám hledat spoje mezi minulostí a budoucností a uvidět místa přechodných stavů. Motivuje k vzniku něčeho nového a zároveň relativizuje naše budoucí plány. Ruina není jen romantickým obrazem zpomalovaného zanikání, ale genetickou součástí nás samých. Nachází se v základech přírodních cyklů a všeho, co stvořil člověk. Chápeme ji i jako součást působiště PLATO – v současnosti je jím ruina bývalého hobbymarketu, v nejbližší budoucnosti se PLATO přestěhuje do zrekonstruované ruiny bývalých městských jatek. Také Ostravu můžeme vnímat jako ruinu industriální doby.

Každá z pěti částí-obrazů je založena na postupném přibývání vybraných samostatných uměleckých děl a uměleckých projektů. V jednom okamžiku se tento obraz vynoří jako výstavní celek, aby se následně rozpadal a proměňoval vznikáním dalšího obrazu. Když se obraz na chvíli ustálí, oslaví se aktem „vernisáže“. Obrazy chápeme v divadelním slova smyslu. Cyklus „Ó a ach, krása, ruina a strach“ je cosi jako divadelní představení o jednom jednání a pěti obrazech.

Obrazy prostupují další intervence jako performance, přednášky, hudební události nebo filmové projekce. Celý projekt zastřešuje publikační platforma – nakladatelství Octopus Press, jež si vypůjčila svoji identitu od undergroundového řeckého nakladatelství činného v 70. letech minulého století. Projekt bude ukončen v polovině roku 2022 přesunem PLATO do jeho konečného sídla v rekonstruovaných městských jatkách.

Podrobněji

 

Ruina se může projevovat různými způsoby. Naše ruina je spojena v prvním obraze nazvaném „Proměna“ s problematikou místa, kterým tento proces prochází. Ve druhém obraze, „Čas oplakávání“, nám dovoluje prožít přechodový akt loučení a čas ruiny nebo ruinu v čase.

Ve třetím obraze pojmenovaném „Ruina, rozrůznění“ se ukáže, jak ruiny zvětšují své okraje a přispívají k vzniku rozmanitých vztahů, průniků, identit, druhů a prostředí. Ve čtvrtém obraze, „Doutnající ruina, obraz“, se ruina stává metaforou postindustriálního města, rozbití jeho dominantního obrazu a estetického kánonu. V pátém obraze, „Ruina, vyšetřování“, naše ruina končí, stává se opět místem, objektem, jenž je dotazován a zkoumán a který podává důkazy.

První obraz, „Proměna“, zkoumá místa, ve kterých dochází k výměnám a trhlinám mezi starým a novým. Zajímá nás industriální ruina města Ostrava, i ta porevoluční a ty současné.

Je možné vztáhnout americký fenomén „ruinového porna“ k ostravské situaci? Tato turistická „zombie“ odnož mění život v městských centrech v zábavní průmysl a obyvatele v domorodé objekty. Jaké jiné ruiny produkuje současné město pro dobrý život svých obyvatel? Jak k tomu přispívají jeho instituce, včetně těch kulturních? V jakých ruinách se pohybuje nomádská instituce PLATO, která se již brzy usadí v cihlových ruinách bývalých městských jatek? Jak se PLATO změní a co se stane s jeho současným sídlem, hobbycentrem Bauhaus? Jeho ruina poskytla velkorysý prostor umění současnosti, jež poslední dobou utíká z bílých kostek galerií a vstupuje do ruin různých typů, od architektury až po přírodu, která do sebe umí ruiny perfektně zahrnout.

Oplakávání by nemělo být spojováno jen s environmentálním smutkem, týká se celého způsobu fungování naší společnosti. Oplakávání je očistný proces, během něhož se společně učíme žít s minulostí a hledáme smysluplná pokračování v budoucnosti.

Oplakávání je sdílený emocionální akt, který přinášel rozličným historickým institucím a jedincům možnosti vyrovnání se se ztrátou a změnou a usnadňoval kolektivní i individuální přecházení do jiných časových, geografických, společenských vrstev. Současné návrhy vrátit tento rituál do našeho vysoce pragmatického a technologicky závislého života se tímto způsobem pokoušejí využít formáty institucionální reflexe a sdílení. PLATO v době stěhování se do trvalého sídla zatíženého minulostí vznáší požadavek na prostor a čas k pozorování této situace. Akt oplakávání je loučením stejně jako kolektivním znovuprožíváním, které by se mohlo dobře uplatnit i v procesech spojených s městem a se stigmatizující industriální DNA Ostravy.

výstavy

Ⅲ. obraz

Ruina, rozrůznění

Ⅳ. obraz

Doutnající ruina, obraz

Ⅴ. obraz

Ruina, vyšetřování

 

 

 

Projekt podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Moravskoslezský kraj.