Výstavy

Kris Lemsalu Malone: Lazy Flower

Vernisáž 14/7/2021

Umělkyně:
Kris Lemsalu Malone

Kurátorka:
Edith Jeřábková

 

Instalace – socha.

Kris Lemsalu Malone vstupuje do říše věcí a objektů, ale spíše než by ji zajímala myšlenka stávání se objektem, jak ji například formulovala Hito Steyerl na příkladu Davida Bowieho, zachycuje transformaci lidí ve stavu stávání se s objektem, stávání se entitou stále otevřenou ke změně, jak tuto situaci popisuje například v Kontrasexuálním manifestu (Countersexual Manifesto, 2018) Paul B. Preciado nebo 30 let před ním Donna Haraway v Manifestu kyborgů (Cyborg Manifesto, 1985). Feministické a queer teorie jsou okolím, s nímž se performance, objekty a instalace Kris Lemsalu Malone propojují, ale nejsou jejich podkladem, na kterém by konstruovala nějaké modely nebo monstra. Vznikání jejích prací je mnohem komplexnější a intuitivnější záležitostí, v níž hraje roli osobní život autorky i jejích přátel, její rozumění světu, mytologiím, folkloru, populární kultuře a spirituální provázanosti životních energií.

Kris Lemsalu Malone vše, co „úspěšně“ vytěsňujeme z našich těl (fyzicky i psychologicky), vtahuje zase zpět do těla, do co největší blízkosti sebe, aby znovunavázala vztah s objekty, které jsme podřídilyi koloběhu konzumu a jež procházejí našimi těly ne proto, aby se s námi vitálně propojily, ale proto, aby nám pasivně zajišťovaly lepší a lepší život. Tento uroboros konzumu autorka přerušuje a vytváří nové oddenky, které se přimykají k jejímu tělu v symbiotickém prožívání a kvířivé* euforii. Autorka se nestává konkrétním objektem nebo objekty, ale svádí je z trajektorií předurčených lidmi k společným hrám, v nichž se stávají jedním kolektivním tělem, třeba línou květinou.

Neustálé vystavování se autorky pak není exhibicí, ale potřebou přemyslet své tělo a přeneseně naše těla ve vztahu k objektům a jiným tělům. Hygienická a obranná izolace lidských těl kulminovala v posledních stoletích do individualistického prožívání vlastních já. Používání našeho těla pro možnost navázání a prožívání kontaktu s těmi, které jsme učinilyi svým okolím, je pak vlastně nutností a zodpovědností.

Propletená kytka a Kris jsou společně líné. Jsou líné a čekají na ostatní, až se připojí. Jsou líné a rebelují. Rebelují proti růstu směřujícímu k sežrání. Rebelují tak, jak jim to umožňují jejich těla. Co bychom dělalyi, kdyby všechny kytky zlenivěly? Muselyi bychom adaptovat své životní tempo jim? Zpomalit náš metabolismus lidí i společnosti? Líná kytka je ale taky zábava, jen se tak líně pohybuje galerií a čeká na své společníky. Zábava jako postoj, jako názor. Možná si zrovna užívá změny vědomí z nějakého hnojivého koktejlu ze zahradního centra, který jsme jí namíchalyi do zálivky. Pomalu jezdí sem a tam galerií, mění své výhledy a rebeluje, jak umí. Ukazuje těm, kteří si toho ještě nevšimlyi, že rostliny už nejméně od 19. století nejsou připoutány k jednomu místu, ale jsou mobilní skoro tak jako my, zvířata.

Ke kolektivní rebelii Kris a květiny se můžeme přidat při performanci, která se uskuteční v průběhu výstavy. Kris Lemsalu Malone užívá hlasové performance, do nichž zapojuje své přátele a známé jako součásti tichých výstav. Zvuk je totiž mocným nástrojem rebelie, a přestože vychází z jednoho těla, zasahuje mnoho těl, která se na chvíli zapomenou bránit a podlehnou stavu společného vědomí.

Edith Jeřábková

*Termín, který je překladem anglického queering, zavádí do českého jazyka Jamie Emma Rose společně s Barborou Kleinhamplovou.

Kris Lemsalu Malone žije v Tallinu a New Yorku. Její sochy, instalace a performance, které se zabývají mezidruhovou komunikací, propojováním zvířat s lidmi na spirituální a symbolické úrovni, přírodou, umělostí, krásou s laciností, gravitací s lehkostí a životem se smrtí, byly vystaveny například na 58. bienále současného umění v Benátkách, na výstavě Love Song Sing-Along v KW Institute for Contemporary Art v Berlíně nebo Keys Open Doors v pavilonu Secession ve Vídni. Lemsalu Malon kombinuje těla zvířat, lidí a keramických předmětů s nalezeným (přírodním i syntetickým) materiálem, jako jsou kožešiny, kůže, mušle, vlna, papír či umělá vlákna, do divadelních instalací, které nás odvádějí do fantazijního světa. Ve snaze vymazat jakoukoli vzdálenost mezi sebou a svými objekty používá umělkyně instalace také jako pódia pro představení, v nichž se sochy stávají nedílnou součástí jejího oblečení a ona sama se s nimi prostřednictvím proměňující se „kůže“ a make-upu propojuje. Její práce přenášejí paměť ukrytou v místních mytologiích na povrchy předmětů, které se podobají artefaktům a vedlejším produktům současné civilizace.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury ČR a Moravskoslezskému kraji.

 

13

Foto: Martin Polák, PLATO
Foto: Martin Polák, PLATO
Foto: Martin Polák, PLATO