Série fotografií zachycující mizení původního stavu bývalých městských jatek. Zahájení I. obrazu Proměna výstavního cyklu Ó a ach, krása, ruina a strach.

PLATO svléká svoji kůži. Pozoruje své nové tělo, do kterého brzy vstoupí, jak se proměňuje ze stavu, jejž nazýváme ruinou, do stavu, jejž nazýváme galerií, a to v celé komplexitě, kterou přerod bývalých jatek do kulturní instituce znamená. O zachycení tohoto přechodového stadia požádalo PLATO Lukáše Jasanského a Martina Poláka. Jasanský a Polák se převtělili do role nedočkavých umělců otiskujících svoji stopu do bílé plochy prvního sněhu ještě předtím, než se objekt stane galerií a než v něm instituce, jimž patří a které ho budou obývat – město a galerie – zahájí svůj úřad. Jsou pionýrsky první a předácky zkušení. Zkoušejí proporce, zjišťují, jak to jejich fotkám sluší v nové destinaci. Poměřují jimi, ale i jinými objekty stěny pro díla umělců a umělkyň, kteří přijdou po nich. Ach, ty stěny! Stěny, které přežily. Přežily různé časy a tolik zvířat, jejichž život tu byl ukončen. Ty si pamatují. Fotografie také. Mají oči, stejně jako stěny mají uši.

Oba autoři jsou však také pořád snílci, kteří vidí krásu galerijních stěn tam, kde ještě není, nebo také romantiku jejich divoké existence. V těžkých fyzických podmínkách pro umění, ale lehkých institucionálně instalují svoji výstavu, kterou publikum – stejně jako PLATO – uvidí až druhotně. První výstava PLATO v kamenném (ve skutečnosti cihlovém) sídle je zatím ještě překvapením. Autorská dvojice ji řeší se vší zodpovědností a vážností, a také zvolená technika její dokumentace je seriózní a odkazuje k tradici, jež se k takovémuto obřadu vskutku hodí. A protože autoři nejsou jen umělci, ale také dokumentární fotografové, tak důstojně, starým dřevěným fotoaparátem zděděným po předcích (podobným možná zvěčňovali fotografové budovu jatek v plné slávě průmyslového rozmachu) dokumentují tuto první výstavu. Mezitím se však už připravuje jejich výstava v starém plášti bauhausovského PLATO, kde jako umělci vystavují dokumentární fotografie této první výstavy v novém sídle galerie, jež tam ještě nesídlí… Tyto snímky představené jako série černobílých kontaktních kopií z velkoformátového negativu 18 × 24 cm se mezitím staly uměleckým projektem.

Když se tedy na výstavě Předácký kus díváme na fotografie výstavy, která již proběhla a je minulostí, díváme se zároveň do přicházející budoucnosti a vedle nás se přítomně tyčí obě těla PLATO, skleněné a cihlové. Díváme se na fotografie ve vitrínách a máme pocit, že vidíme Berlín po bombardování. Ruiny jsou si na fotografiích často tolik podobné.

Jak chápeme nové instituce nebo místa pro ně vyrůstající z ruin jiných institucí jiných časů? Jasanský a Polák analogicky těmto transformacím opakovaně vystavují „dokumentace“ svých výstav. Problematizují tak autorství i žánr s ironií a sebeironií jim vlastní i přisuzovanou. Výstava tematizuje místo ve chvíli jeho nové institucionalizace a komentuje tak nejen proces „zkamenění“ dosud pohyblivého projektu galerie PLATO, ale rozehrává situaci divných časových následností, kdy Jasanský s Polákem jsou prvními výstavními kolonizátory nového prostoru umění, jenž však ještě není. Bez galerijního zázemí instalují svoji výstavu pro publikum, které tam ještě není a dívá se na ni až nyní, v této chvíli.

Edith Jeřábková

Lukáš Jasanský a Martin Polák tvoří více než třicet let fungující fotografický tandem, který v téměř pravidelných intervalech předkládá pregnantně formulované konceptuální projekty. Základním výrazovým prostředkem Lukáše Jasanského a Martina Poláka jsou fotografické cykly, v nichž je využíváno opakování, sériovost či element archivu. Primární je vždy celek, bez jehož kontextu nemohou jednotlivé fotografie náležitě fungovat. Společně promýšlejí jak vlastní téma zamýšleného cyklu, tak následné pořizování fotografií – včetně způsobu prezentace sérií. Ironická distance od média fotografie a uměleckého provozu patří k dlouhodobě nejdůslednějším subverzivním projektům u nás.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury ČR a Moravskoslezskému kraji.