Výstavy

Když tvrdím, že jsem anarchista

Vernisáž 16/3 v 18 h

Performance Tragédie v sedmi dějstvích 20/4 v 18 h

Umělkyně a umělci:
Sammy Baloji, Eva Barto, Nina Canal, Dean Inkster, Trajal Harell, Pope.L, Paul Maheke, Marianne Marić, Jimmy Robert, Shikeith, Štěpán Tuček, Mark Ther, Iris Touliatou, Rick Lowe/Maria Papadimitriou, Vier5

Kurátor:
Pierre Bal-Blanc

 

Výstava a živá akce inspirované dílem amerického anarchistického umělce Christophera D’Arcangela za přispění osobností současné mezinárodní umělecké scény.

Když tvrdím, že jsem anarchista je celek výstavy a performance inspirované dílem amerického umělce Christophera D’Arcangela; připravil je Pierre Bal-Blanc pro prostory tzv. bílé krychle (white cube) a podílí se na nich několik dalších umělců. Chronologicky sleduje sedm akcí vymezujících uměleckou dráhu této okrajové postavy na scéně performance v New Yorku. Sedm aktů-dějství, jež tento mladý Američan ilegálně realizoval v různých uměleckých institucích v letech 1975 až 1978 (tedy ve věku 20–24 let), problematizuje prostřednictvím performance samu definici kánonu výstavního prostoru (white cube), zavedenou na Západě v průběhu 20. století. Projekt se také snaží představit performanci ve vazbě na antické prameny odkazující k filozofii gest cyniků či k skutkům křesťanského milosrdenství, na rozdíl od oficiální historie této disciplíny, která podle historiků umění vznikla teprve na konci 19. století.

Sedm akcí Christophera D’Arcangela se tedy váže k stejnému počtu pamětihodných gest spojených s odkazem antiky, respektive s praxí cyniků nebo pozdějších anarchistů. D’Arcangelovy akce tvoří úhelný kámen, od něhož se odvíjejí nové věty, napsané umělci různého etnika a genderu (Sammy Baloji, Trajal Harell, Pope L, Rick Lowe/Maria Papadimitriou, Paul Maheke, Jimmy Robert, Shikeith). Tato pradávná gesta jsou v sedmi sekvencích aktualizována prostřednictvím těla performera Štěpána Tučka, vybraného za tímto účelem, čímž dokládají transhistorickou podstatu performance jako tvůrčí praxe.

Zmíněných sedm sekvencí představuje první větný celek tvořící toto sólo; druhý konvolut prací se váže k prezentaci a inscenaci projektu a autory, kteří se na něm podíleli, jsou Eva Barto, Nina Canal, Dean Inkster, Marianne Marić, Mark Ther, Iris Touliatou a Stěpán Tuček. Tělo interpreta při sólovém výstupu zajišťuje syntézu oněch pozoruhodných gest. Vzájemná perspektiva včerejších a dnešních akcí vypovídá jak o historii, tak o současnosti této umělecké disciplíny, která je dnes domovem v kulturních institucích.

Když tvrdím, že jsem anarchista pojednává o inkarnaci myšlenky vrstvením různých způsobů reprezentace těla temporalizovaného biografií, performovaného akcemi, které mu budují identitu, a jehož rytmus udávají pohyby daného jedince. Místa, kde se příležitostné akce amerického umělce odehrávaly, jsou ve výstupech připomenuta z hlediska autorů náležejících k různým generacím tak, že jsou převedena do partitur (návodů) zapsaných na oděvech herce. První skupina, tvořená sedmi diverzními umělci, je vyzvána, aby vystoupila s performancí ve svém vlastním stylu, jež bude odkazovat na tu akci Christophera D’Arcangela, která jim byla chronologicky přiřazena autorem projektu – od nejmladšího Shikeitha až po nejstaršího jménem Pope.L, který je ve stejném věku, jako by byl dnes D’Arcangelo. Druhá umělecká skupina, tvořená převážně ženami a queer osobami, zajišťuje prezentaci a komunikaci projektu; zrcadlí tak roli partnerky Christophera D’Archangela, jež performance dokumentovala svými fotografiemi a filmy (tato dokumentace je však přístupná pouze prezenčně ve Falesově knihovně Newyorské univerzity).

Výstava, jež potrvá od března do května 2022, umožní zpřístupnit individuální práce všech participujících umělců, zatímco performance nabídne během dubnového programu kolektivní vystavění určité situace. Projekt Když tvrdím, že jsem anarchista má ambici představit alternativní historii umění performance od raných podob až po současnost. Vychází z kánonu white cube a přes aktivaci těla (zahrnující i návštěvníky) přichází s jazykem performance, který klade otázky a následně si také troufá vypudit z muzejní instituce (jejíž kořeny tkví v uspořádání podle oborů v duchu 19. století) znaky rasové, genderové a třídní segregace, které tam přetrvávají. Díky oděvům, které pro performera navrhl Vier5, se v projektu tento jazyk prezentuje jako epidermis postavy našeho příběhu.

Pierre Bal-Blanc

Pierre Bal-Blanc je nezávislý kurátor a spisovatel se zázemím v Athénách a Paříži. Zabývá se dvěma základními tématy: reflexí rámců institucionální praxe či jejich dekonstrukcí a dějinami performance v širším slova smyslu – performance, která je východiskem pro novou, výrazně autorskou interpretaci a aktivaci odkazu umělců působících na periferii západního kánonu. V letech 2003 až 2014 byl ředitelem Centre d'art contemporain Brétigny na pařížském předměstí. Působil také jako jeden z kurátorů documenta 14 v Athénách a Kasselu pod uměleckým vedením Adama Szymczyka a jako hostující kurátor 7. bienále v Lyonu pod vedením Hanse Ulricha Obrista a Stephanie Moisdon. V roce 2021 připravil pro Galerias Municipais v Lisabonu výstavu Collective Exhibition for a Single Body – The Private Score, zaměřenou na umělce střední a jihovýchodní Evropy. Nakladatelství Sternberg Press vydalo roku 2017 publikaci Project Phalanstére, která shrnuje Bal-Blancovy experimenty v CAC Brétigny.

Sammy Baloji žije v Kongu a Bruselu. V rámci zkoumání identit, sociální historie a paměti rodného Konga vedle sebe staví architekturu, průmyslové ruiny, obrovské hromady strusky a obrazy lidí – dělníků, vesničanů a obyvatel města.

Eva Barto se zabývá mocenskými vztahy upravujícími majetkové právo, zejména studiem hegemonických diskurzů, mechanismů korupce a právních překážek. Je zakladatelkou francouzského kolektivu pro práva uměleckých děl La Buse.

Nina Canal je hudebnice a malířka, někdejší členka skupin UT a Dark Day z newyorské no wave scény. Působí ve Spojených státech.

Trajal Harrell je americký tanečník a choreograf považovaný za jednoho z nejvýznamnějších ve své generaci. Zkoumání vztahu moderního tance a japonského tance butó se otisklo v jeho choreografiích Dancer of the Year a Dancer of the Year Shop (2019).

Dean Inkster vyučuje dějiny a teorii umění na Ecole Supérieure d’Art et Design Grenoble Valence ve Francii. Společně s Pierrem Bal-Blancem a Sébastienem Pluotem je kurátorem výstavy Anarchismus bez přívlastků: K práci Christophera D’Arcangela (1975-1979) (2011), která byla zahájena v rámci CAC Brétigny ve Francii (2011) a pokračovala do zahraničí.

Rick Lowe je americký umělec, učitel interdisciplinární praxe na univerzitě v Houstonu a komunitní organizátor. Jeho Project Row Houses, který vsadil na proměnu afro-americké komunity v Houstnu prostřednictvím spolupráce s umělci, je považován za jeden z nevýznamnějších příkladů umění sociální praxe. V roce 2017 vytvořil projekt Victoria Square pro přehlídku documenta 14 (dosud) ve spolupráci s řeckou umělkyní Marií Papadimitriou, která přednáší v rámci oboru umění a životní prostředí na univerzitě v Thesálii a je známá díky svému projektu Dočasné autonomní muzeum pro všechny (projekt trvá od roku 1998 dosud).

Paul Maheke je umělec zabývající se myšlenkami dekolonizace a emancipace a způsoby, jakými jsou formovány historie, paměť a identita. Ve své tvorbě užívá tělo jako archiv a pohyb jako prostředek zkoumání fyzické paměti.

Marianne Marić je francouzská fotografka a umělkyně, která považuje tělo za architekturu. Ve své tvorbě hraje hru se symbolismem a přátele, kteří jí často pózují, zobrazuje, jako by jejich těla měla povahu věci či předmětu.

Pope.L je americký výtvarný umělec, z jehož tvorby jsou nejznámější performance a intervence do veřejného prostoru. Ústředním tématem jeho práce jsou otázky spotřeby, sociální třídy a maskulinity v kontextu rasové diskriminace.

Jimmy Robert žije a pracuje v Berlíně. Jako umělec se pohybuje mezi uměleckým objektem, performancí a dějinami umění; zkoumá delikátní vztah mezi výkonem a publikem, které jej pozoruje.

Shikeith absolvoval bakalářské studium integrativního umění na Pensylvánské státní univerzitě a poté magisterské studium sochařství na Yale. Ve své práci se zabývá zkušenostmi lidí tmavé pleti v rámci psychického prostoru a v jejich kontextu.

Štěpán Tuček je herec a loutkoherec. S loutkovým divadlem začal v brzkém věku a založil vlastní zájezdové loutkové divadlo. Hostuje v několika činoherních divadlech po České republice. Věnuje se filmové i televizní tvorbě a produkuje vlastní akce.

Mark Ther pracuje především v oblasti videoartu a pohyblivého obrazu. Ve svých videích tematizuje camp a queer estetiku, odsun Němců a nacismus a často se pohybuje na hranici fiktivního dokumentu.

Iris Touliatou, aténská umělkyně, působí v různých disciplínách a médiích – sochařství, fotografii, sound artu, scent artu a textu. Vytváří sdílené zážitky, jejichž prostřednictvím se vyjadřuje k otázkám času, lásky, pomíjivosti, smrtelnosti, ekonomie i stavů bytí.

Vier5, pařížské studio pro grafický design a vizuální komunikaci, tvoří Marco Fiedler a Achim Reichert. Imperativem práce Vier5 je snaha vyhýbat se „vizuálním klišé“. Pracují proto s individuálními, kreativními statementy pro konkrétního zákazníka a médium.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury ČR a Moravskoslezskému kraji.

Speciální poděkování patří také společnosti TON a.s.

 

115

Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Martin Polák, PLATO
Tragédie v sedmi dějstvích, druhá část výstavy Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Marianne Marić, PLATO
Tragédie v sedmi dějstvích, druhá část výstavy Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Marianne Marić, PLATO
Tragédie v sedmi dějstvích, druhá část výstavy Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Marianne Marić, PLATO
Tragédie v sedmi dějstvích, druhá část výstavy Když tvrdím, že jsem anarchista. Foto: Marianne Marić, PLATO