Umělecká post-praxe není opuštěním umění, je generátorem otázek o místě umění v kapitalismu, o jeho potenciálu jako nástroji společenské změny v době environmentální krize.

I parodické zkoumání může generovat užitečné poznání.

Kategorie „umělec v post-praxi“ vznikla před několika lety jako (sebe)ironická nálepka a její autor Radim Labuda si úlevně oddechl a rezignoval na vytváření děl, na sebeprezentaci, sestavování CV a akumulaci symbolického kapitálu. Od té doby se věnuje množství různých činností, které mohou a nemusí být uměním. S tímto rozlišením si už ale nedělá těžkou hlavu. Za roky praktikování života jako celostního uměleckého díla se pozice umělce v post-praxi naplnila mnohými závažnějšími obsahy. Místo skutečného opuštění umění se post-praxe stává generátorem otázek – nekonečnou meditací nad povahou umělecké praxe, nad místem umění ve stroji kapitalismu, nad jeho potenciálem jako nástroje společenské změny v kontextu postupující globální environmentální krize. V posledních letech se věnuje hlavně hudebnímu kurátorstvím, vaření a vyprávění o umění.

Vizuální umělec Radim Labuda se v posledních letech věnuje umělecké ne-činnosti jako „a post-practice artist“ tedy „umělec v post-praxi“. Věnuje se instalacím, politickému umění, zvukovým instalacím a videoartu. Je zakládajícím členem kolektivu Punctum, v němž jsou takřka rovnoměrně zastoupeni Slováci a Češi a který už několik let provozuje na pražském Žižkově nezávislé kulturně-komunitní centrum. Radim Labuda je laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2008.

Součást Školy zapomnění a festivalu re:bauhaus ke 100. výročí založení školy Bauhaus. Festival inicioval Goethe-Institut Prag. Školu zapomnění podpořilo Ministerstvo kultury ČR.