Baida je videozáznam performance, která se odehrála v roce 2017 v rámci 57. bienále v Benátkách.

Dílo, které je ironizující kritikou kontextu přehlídek umění, vzniklo na základě série rozhovorů vedených umělkyní s rybáři z vesnice Staria Terek na pobřeží Kaspického moře. Opakujícím se motivem v jejich příbězích paradoxně není přirozená obava z utonutí, ale z toho, že po nehodě na moři se jejich těla nikdy nenajdou. Muži se proto poutají lanem k přídi bárky (výraz baida v Dagestánu označuje chatrnou loďku), aby v případě, že utonou, umožnili rodinám truchlit nad jejich rakví. Práce se tak zamýšlí nad nejistou existencí rybářů bojujících o přežití v drsných přírodních a ekonomických podmínkách, zároveň je však odpovědí na přehnaná očekávání návštěvníků bienálových přehlídek ve smyslu spektakularity vystavených uměleckých děl.

Ve videu Baida, v němž po celou dobu kamera zabírá vodní plochu, nikoliv aktéry plavící se na lodi, slyšíme rozhovor tří návštěvníků bienále. Téma konverzace občas odbočí k práci a původu umělkyně, avšak častěji k tomu, že by se vlastně raději vrátili zpátky na pevninu a dali si s přáteli večeři, případně si jako digestiv konečně vychutnali nějaké zjevnější formy umělecké produkce. Posádku pravděpodobně tvoří kurátoři současného umění, kteří se v nepříliš vlídném počasí nechávají na základě souřadnic dopravit na otevřené moře, kde se má performance údajně odehrát. Připadáme si, jako bychom na oné lodi pluli s nimi a vedli „small talk” v očekávání uměleckého díla, ve snaze rozpoznat jej na prázdné hladině.

Ve skutečnosti se před námi otevírá nekonečná hladina moře, kde může být mnoho neviditelných lodí a mnoho neviditelných lidí. Děje se něco, co se nás zdánlivě vůbec netýká, nás, návštěvníků Benátského bienále. Mimo tuto performanci se však každý den ve vodách nejen Jaderského moře koná představení. Ve stejných vodách, v nichž vlády evropských zemí odmítají vyslat své čluny k záchraně tonoucích emigrantů. Titíž neviditelní lidé, jejich neviditelné lodě a především nemožnost poukázat na vlastní bezradnost. Je vskutku obtížné se zde vyhnout spekulacím. Nevidíme ani naše zklamané komentátory, kteří našli pouze převrácenou loď bez performerů a na cestě zpět jsou nuceni zamýšlet nad nejistotou lidských životů bojujících o přežití a doufat, že se co nejdříve ocitnou zpátky ve svém známém a zdánlivě bezpečném institucionálním komfortu.

Avšak performance i video jsou fikce. Loď je snímána v Dagestánu, nikoli ve vodách Benátské laguny, aktéři jednají na základě důvěryhodného scénáře, hlasy postav kurátorů nahráli herci v londýnském studiu. Ale i bez toho, že prozradíme zákulisí vzniku tohoto videa, v nás jistě zůstává pachuť vlastního postoje k tomu, co se stane, když se hierarchie, kultura a tradice dostanou do vzájemného střetu. Máme být v šoku, cítit se provinile a posléze otupěle ve vnímání událostí, obrazů, předmětů a těl v globalizované realitě?

Daniela a Linda Dostálkovy

Taus Makhacheva žije a pracuje v Moskvě. Její umělecká praxe je ovlivněna místem původu, tedy Dagestánem, kde vyrůstala. Studovala na Fine Art Goldsmiths (2007) v Londýně, na Institutu pro současné umění (IPSA) v Moskvě (2009) a Royal College of Art v Londýně (2013). Pracuje převážně s médiem videa a performance a charakterizuje ji hravý smysl pro ironii a satiru, které nachází ve střetech kultur a tradic. Její práce často čerpá z vyprávěných a žitých příběhů nebo sdílené zkušenosti, jež proměňuje do nových příběhů a jejich rekonstrukcí. Pro své aktéry, kterými jsou často provazochodci, kouzelníci, břichomluvci, klenotníci, architekti či spisovatelé, nachází nová prostředí a zaskakující zadání. S každým projektem se snaží objevovat a rozvíjet způsoby porozumění příběhů a myšlenek prostřednictvím kolektivního přístupu. Pro některé své performance zvolila alter ego Super Taus. Super Taus je superhrdinka a alter ego Taus Machačevy (nebo možná naopak). Po absolutoriu studia filologie na Dagestánské státní pedagogické univerzitě se usadila v horské vesnici Cada, kde žije a pracuje. Své akce považuje za „praxi potvrzující život“. Taus Makhacheva získala řadu prestižních ocenění, mezi něž patří státní cena Nová generace – Inovace (Moskva 2012), Budoucnost Evropy (Muzeum současného umění, Lipsko 2014), cena Nadace 6. moskevského bienále současného umění (Moskva 2015) či Kandinského cena (jako Super Taus, Moskva 2016). Vystavovala mimo jiné na bienále v Moskvě (2011), v Šardžá (2013), v Kyjevě (2015), v Šanghaji (2016), na Garážovém trienále ruského současného umění (2017), bienále v Benátkách (2017), v Jin-čchuanu (2018), v Liverpoolu (2018), Manifesta 12 v Palermu (2018), na Mezinárodním bienále současného umění v Rize (2018), bienále v Kaunasu (2019), v Lyonu (2019), v Láhauru (2020) a na trienále v Jokohamě (2020). Její práce je zastoupena ve sbírkách Centre Pompidou (Paříž), KADIST Art Foundation (Paříž, San Francisco), Los Angeles County Museum of Art (Los Angeles), Nadace Louis Vuitton (Paříž), Muzea moderního umění (Antverpy), Nadace umění v Šardžá, Tate Modern (Londýn), Treťjakovské galerie (Moskva), Uppsala Konstmuseum, Van Abbemuseum (Eindhoven) a dalších.

Děkujeme za podporu Ministerstvu kultury ČR a Moravskoslezskému kraji.