Výstavy

Písek ve vzduchu, Duna v PLATO

Písek ve vzduchu:
On-line prezentace bude zahájena 16/4 a díla zveřejňována v intervalu dvou příspěvků týdně do 15/5.

Duna v PLATO:
Galerijní prezentace bude k dispozici po otevření PLATO jako součást výstavy Písek ve stroji. (termín oznámíme později)

Umělci:
Jakub Černý, Martin Kubica, Barbora Kurtinová, Otakar Matušek, Šárka Mikesková, Michal Moučka, Filip Nádvorník, Marek Pražák, Hana Puchová

Kurátoři:
Edith Jeřábková, Jakub Adamec

 

Jak prožívají umělci z nejbližšího okolí PLATO dobu pandemie, izolace a nejistoty? On-line projekt Písek ve vzduchu, na který naváže po znovuotevření galerie výstava Duna v PLATO prezentací děl devíti zúčastněných autorů. Obě části tak zároveň rozšíří projekt Písek ve stroji.

Co může dělat umělecká instituce v době, kdy se základní předpoklady kultury, jako je komunikace a sdílení, přesunuly do soukromí a do virtuálního prostoru? Metafora Písku ve stroji – druhé výstava cyklu Intenzity, kterou PLATO připravuje pro nejisté otevření v květnu, se rozvířila do Písku ve vzduchu. Písek ve stroji, jenž zpomaluje mechanický chod našeho současného způsobu bytí, se naráz proměnil v pouštní bouři, která nás rozehnala do úkrytů, ze kterých zkoušíme fungovat jako společnost, jako komunita, jako budoucí zdravá kultura. Prosté setkávání se na vernisáži, koncertě, divadelním představení, komunitní akci, ve škole, a dokonce i v rodině se stalo hudbou budoucnosti.

Také PLATO přijímá rozštěpenou roli stavu nyní a potom. Nyní, kdy písek je ve vzduchu, se chce spojit a podpořit ty, kteří mají ztížené podmínky své práce a jejího sdílení. PLATO se chce společně s umělci ze svého nejbližšího okolí zamyslet nad tím, co tato zkušenost přináší našim křehkým tělům a co tato nejistota způsobí našemu mentálnímu zdraví. Izolace spustila altruistické mechanismy a potřeby sdílení a péče a můžeme pozorovat, jak mění náš vztah k technologiím a fyzickému světu. Některým z nás přináší obavy ze změn ekonomické a sociální struktury společnosti a z dohledových aparátů aplikovaných ve stavu nouze. PLATO se zajímá o to, jak se tato komplexní pandemická situace promítá do existenciální podoby těchto dnů. Písek ve vzduchu tedy přináší on-line podobu spolupráce ostravských umělců s PLATO – a až se písek usadí, pak Duna v PLATO představí společné setkání tváří v tvář vyzvaných umělců a PLATO s veřejností. Jakou podobu tato prezentace nabyde a kdy to bude, ponecháme zatím dnům před námi, o kterých nechceme spekulovat.

Těšíme se na setkání s vámi všemi a přejeme vám všeobecné zdraví.

Edith Jeřábková

1/4/2020

 

Jakub Černý

(PLEASE) STAND-BY

Jakub Černý, (PLEASE) STAND-BY, video, 19 min, 2020

Také v době karantény Jakuba Černého nepřestává zajímat, jak si utváříme veřejný prostor nebo také jak je nám účelově předkládán a jak je zneužíván ke kontinuální komercializaci našich životů. Nákupní centrum a městská divočina jsou dvě místa, kam nás autor často zavádí, a která slouží jako uměle vytvořený veřejný prostor – jeden vznikající zespodu, druhý z věčně hladového břicha byznysu. Jsou kultury, které umí žít venku, a kultury, které se schovávají ve svých jeskyních. Najednou, když už nás virus a vláda zahnaly do úkrytů, jsme konečně zatoužili po sdíleném prostoru, kde bychom mohli být sami i s lidmi. Uvědomili jsme si náš nárok na takový prostor a měli bychom ten nárok vynucovat i dále. Dalo by se s nadsázkou říci, že virus je náš průvodce po alternativních podobách naší budoucnosti. Ukazuje nám, co skutečně potřebujeme, co nám chybí, a co bychom mohli mít kdyby…

Jakub Černý ve své předchozí práci označil naše permanentní nakupování za ontologické bezpečí, nákupní centrum nebo on-line shop za jakousi homogenní domovinu, kde je vždy vše k dostání, kde sídlí centrum nasycení a jistota a komfort známého. Aby ukázal prázdnotu této pomýlené záměny, instaloval na ostravskou haldu Ema maketu nákupního schodiště. Ve své nové performanci (PLEASE) STAND-BY pro výstavu Písek ve vzduchu přenáší pohodu domácího prostředí, ve kterém jsme někteří šťastně, někteří méně, uvízli, do městské divočiny. Černý jako chytrá horákyně propojil dva opačné konce absurdně nastavené situace – být spolu a odděleni, doma a venku. Pohovka sice nabízí místo k přisednutí, ale kdo by se toho odvážil! A tak nezbývá kolemjdoucím se i venku dívat na to, co znají z domu. Jen ti pozornější poznají, že akt čtení nabízí i tituly pro ně, které jim mohou pomoci se zorientovat v nastupující době různých výjimečných stavů. Knihy pocházejí z autorova bytu a knihovny PLATO.

Jakub Černý s námi sdílí také krátkou úvahu o veřejném prostoru a výzvu k jeho obsazení i za hranicemi karanténních opatření: „Zkušenost spojená s pandemií, obava z nákazy a prožitky spojené se zavedením nouzového stavu radikálně změnily náš vztah ke společnosti a vnímání veřejného prostoru. Nemožnost potkávat se v obchodních, sportovních, kulturních či duchovních centrech nás izolovala natolik, že se životní prostor mnohým z nás scvrkl na několik málo desítek čtverečních metrů. Díky tomuto podnětu jsme znovu objevili význam a hodnotu veřejného prostoru. Zprvu to byly rebelské úniky do parků pod záminkou ‚zdravotních procházek‘, potom se naše volnočasové aktivity rychle přesunuly do všech možných koutů městské divočiny. Dochází k znovunabytí hodnoty veřejného prostoru, jeho podstata se stala nutností nás všech. Vnucuje se mi jedna otázka: Opravdu musíme přijít o všechno, co považujeme za samozřejmé, aby nám došlo, jak moc to potřebujeme?“

Edith Jeřábková

13/5/2020

Martin Kubica

Untitled

Martin Kubica, Untitled, video, 6 min, 2020

Jana Siren:

Černý písek hory Khan Bayanzurkh

Mohou být představy o nejbližších všedních dnech narativní spekulací? Jaká by byla podstata a náboj, detaily a příběhy zítřejšího dne nebo dne za týden ode dneška? Zkrátka takového dne, u nějž jsou v mém kalendáři už minimálně dvě zcela běžné poznámky – kup řepu a koření, vyzvedni boty ze správky. V opačném případě, jaké by bylo si představit příběhy zítřejších dnů v pouštním světě, který je zdánlivě neživotný a podléhá více geologickému než biologickému času?

Náhlé uzavření se do osobního prostoru může nasměrovat ohnisko naší pozornosti dovnitř intimní sféry domácnosti, úzkých vztahů či do centra vlastní hlavy. Kanály vnímání z velké míry směřované do vnějšího, relativně neohraničeného prostoru jsou najednou obráceny dovnitř. Jaké by za těchto podmínek byly příběhy následujícího dne? V takový den je pravděpodobné, že bude pršet, anebo svítit slunce, udělám snídani a nad tím, co následuje potom, nemusím dlouze přemýšlet. To vše se nachází na přehledné mapě denního cyklu ovládaného pravidelností opakovaných úkonů. Spolu se střídajícími se pocity a náladami. Toto opakování je v mnohém rituální. Rituál tady však není proto, aby vymezoval, předpovídal, definoval či povyšoval, ale pouze proto, aby střežil běh času. Času vlastního těm, kteří sdílejí společný intimní prostor. Ti pečují o sebe navzájem a sebe samé, o svá těla a o běh tohoto sdíleného času. Je to rituál denního koloběhu, který je zároveň rituálem ochranným. Takto jsou naplněny dny Jeanne Dilemma, hlavní postavy filmu Chantal Akerman pod titulem Jeanne Dielman, 23 quai du Commerce, 1080 Bruxelles (1975). Denní koloběh hlavní postavy Jeanne Dielman je kompletní a přesnou souhrou domácích činností, péčí o dospívajícího syna a zaopatřením výdělku. Je to uzavřený proces, ideální konstelace denních úkonů. Akerman vystavěla příběh za pomoci soustředěných scén – popisů těchto rutinních činností jako je vaření a uklízení. Zlom v příběhové lince filmu přichází s náhlým posunem v koloběhu dne hlavní postavy. Dielman se probudí o hodinu dříve, což později způsobí výpadek v nepřetržitosti denních činností. Takto vzniklou prasklinou v intimním čase začne pronikat úzkost, kterou Dielman úspěšně potlačovala, a nenávratně přinese změnu vedoucí ke zvratné a tragické události následujícího dne.

Narativní spekulace událostí následujícího dne má na výběr z myriád více či méně pravděpodobných možností, což celý proces velmi znesnadňuje a podvrací. Při takovém pokusu vzniká spíše než příběh nový nákupní seznam nahodilých možností. Narativní potenciál takového seznamu je slabý, dokud není přerušen trhlinou v cyklu, jistou nepravidelností nebo prolnutím jinak nesouvislých rovin reality. Taková trhlina poskytuje možnost odstupu a s ní novou perspektivu pohledu. Přináší také koncept budoucnosti zdánlivě neohraničené a vzdálené, do které se navíc promítá ultimátní přítomnost a vize minulosti – elementy se silným narativním nábojem. Avšak prvotní nahodilosti nákupního seznamu, tyto kontingence, jsou vitální podstatou růstu narativní spekulace. Počáteční seznam je základem následujících příčinných souvislostí. Jak zdůrazňuje filozof Quentin Meillassoux ve své knize After Finitude (2008), stejná příčina může způsobit stovky různých událostí ("the same cause may actually bring about a hundred different events”, Meillassoux, 2008). Stejně tak může být zdrojem nezměrné síly kauzality seznam činností zítřejšího dne a prasklina v zavedeném běhu domácích činností. Otevírají portál příčiny, která má sílu změnit vše či nic.

Vztah nahodilosti a příčinnosti je také přítomný ve vztahu větru a písku, které svou součinností vytvářejí místo nepřerušené přeměny. Taková poušť je ekosystém těch, kteří ovládli tajemství kontingence čili nahodilosti. Stejně jako se ptáme po budoucích dnech z pozice našeho vlastního intimního času, můžeme se ptát po příbězích zítřejšího dne pouště. Můžeme hádat, jaké příběhy splétají třeba lišejníky rostoucí na hoře Khan Bayanzurkh v poušti Gobi. Nebo o čem sní písečný červ Olgoj Chorchoj spící ve svém úkrytu pod touto černou horou. Možná sní o nepravděpodobnosti vlastní existence, možná o tom, jak přepočítat, kolik tun Koření proletí planetou v průběhu její příští geologické periody.

27/4/2020

Pro umělce často není lehké reagovat na velká aktuální témata, která nám vstupují do života, především ta celospolečenská. Potřebují k tomu nutný odstup a zpětný pohled, jinak by se jim mohlo stát, že budou klouzat po tendenčních vlnách. Martin Kubica v zimě otevřel výstavu "Tma na konci tunelu" v Galerii Dukla v Ostravě, která byla v mnohém prostoupena tématy příčin dnešních krizových stavů ať již epidemických či klimatických. Přehoupnout se z dosti komplexního a komplikovaného rance témat výstavy do toho, co všechno znamená koronavirus a naše společenské, politické, ekonomické, pracovní a hlavně lidské reakce na vzniklou situaci, by pro Martina Kubicu znamenalo potřebu delšího zpracování takového tématu. Rozhodl se proto spojit jeho cíl umělecký s rodinným. Jelikož rekonstruuje byt a přitom stále myslí na umění, prolnuly se mu oba světy do videa, ve kterém ze škrábaných a válečkovaných stěn vystupují stará loga podniků a organizací, která uspořádávala chod společnosti v době socialismu, v době, kterou autor jako nový uživatel bytu překrývá novým nátěrem, pod kterým mizí válečkový dekor stěn, ale ne automaticky, jak bývá zvykem.

Důležité na tomto videu ale není jen to, co vidíme, ale také to, co nevidíme, jak napovídá text "Černý písek hory Khan Bayanzurkh", kterým tuto práci doprovodila sestra Martina Kubici Jana Siren a který vám také zprostředkováváme. Jana Siren, která tak jako její bratr vystudovala Fakultu umění na Ostravské univerzitě, se přestěhovala se svým manželem Sampem před pěti lety do Helsinek, odkud Sampo pochází. Kubicovo video je tak spojením práce v bytě, práce umělecké a pravidelného kontaktu s rodinou své sestry. S ní a jejím manželem, který materiál Martina Kubici postprodukčně upravil a sestříhal, vytvořili pracovně rodinný tým a společnou činností a komunikací v on-linovém modu zrealizovali video, které vám představujeme.

Edith Jeřábková

11/5/2020

Šárka Mikesková

Amen

Šárka Mikesková, Amen, sklo a vosk, 2020

Šárka Mikesková mi řekla, že hodně času tráví doma s dcerou a do ateliéru se v těchto dnech ani moc nedostane. Je jasné, že mámy to mají v těchto dnech hodně komplexní, ať už jde o všední věci i ty nevšední. Matky jsou šťastné, že mohou být více s dětmi a zároveň jsou vyčerpané, protože jsou nejvytíženější z nás všech, snad vyjma zdravotníků a těch, kteří aktivně pomáhají. Věnujeme se teď víc každodenním věcem, kterých si možná i víc všímáme. Šárka Mikesková vytvořila objekt nebo sochu – jak kdo chce, já budu mluvit někdy o soše a jindy o objektu –, která však nám nešvitoří o tísíci drobných věcech všedního dne. Tato socha se zdá být naplněna smířením a její vertikálnost může oznamovat něco mezi nebem a zemí, jak se často básnicky říká. Nemusíme znát jednotlivosti, známe stav, který je zalit ve vosku a chce být čistý jak křišťál. Skrze umělecké kategorie bychom mohli konverzovat o opětovném návratu kamarádství ready-madu a sochy, o pozitivu a negativu, plné a prázdné formě, ale toto analyzování by jen odvádělo pozornost od energie samotného objektu nebo lépe řečeno od obrazu fyzicky nepřítomného objektu. Nepřítomnost a smrt jsou jistě jeho součástí, ale myslím, že míří dál za hranice tělesnosti a možná i sdělitelnosti. Mluví o obyčejných věcech jako je váza, o tělesném naplnění, jako když vosk tuhne v nádobě, ale i o obřadních chvílích viděných skrze křišťál. Autorka již nějakou dobu prověřuje nejen kánony sochařství a umění, společenské normativy, ale i lidské hodnoty a to, je-li umění schopné je unést a sdílet. Její sochy, i když řeší zásadní témata, jsou skoro vždy i trochu ironické. Ale zde ne. Šárka Mikesková mi napsala, že tato práce, přestože je nová, tak se netýká přímo koronaviru. To ale neznamená, že se netýká nás a dneška, naopak, je o to působivější, že se drží života jaký je, a i když uniká.

Edith Jeřábková

6/5/2020

Barbora Kurtinová

TRASH (BECOMES) LUXURY

Barbora Kurtinová, z cyklu TRASH (BECOMES) LUXURY, 2020, foto: Zuzana Šrámková

Barbora Kurtinová, z cyklu TRASH (BECOMES) LUXURY, 2020, foto: Zuzana Šrámková

Barbora Kurtinová, z cyklu TRASH (BECOMES) LUXURY, 2020, foto: Zuzana Šrámková

Barbora Kurtinová, z cyklu TRASH (BECOMES) LUXURY, 2020, foto: Zuzana Šrámková

Barbora Kurtinová, z cyklu TRASH (BECOMES) LUXURY, 2020, foto: Zuzana Šrámková

Barbora Kurtinová, z cyklu TRASH (BECOMES) LUXURY, 2020, foto: Zuzana Šrámková

Barbora mi napsala: „Období pandemie a sociální izolace přineslo mnoho pozitiv privilegovaným, kteří mají mnoho času na to, realizovat své plány a přání, avšak mnohem více strasti těm, co nemají finanční rezervy a v důsledku koronaviru ztratili příjem. Pozastavil se lid, ale nájemné a produkce pod nadvládou kapitálu se zastavit nehodlá."

Stesky lidí, kteří prožívají nebo se snaží zmírnit průběh klimatické krize, nad tím, že její řešení se odkládá, zatímco mobilizace v rámci viru nabrala radikální podoby, se promítají do kolekce Barbory Kurtinové TRASH (BECOMES) LUXURY. Přímočaré konstatování „odpad se stává luxusem“ reaguje na potřebu jasných sdělení, která nám sice říkají stále to samé, ale strategicky. Kdo si v dnešní době může dovolit produkovat či vlastnit odpad? Co je ten odpad a co všechno může generovat? Tento jednoduchý postulát lze nahlížet eticky, filozoficky, ekonomicky, angažovaně a kriticky. Kdyby se odpad stal nepřeneseně luxusem, pak by možná déle setrval v jedněch rukou, anebo by ho každý, kdo touží po luxusu, chtěl a jeho produkce by ještě zoufale stoupla. Ale ani móda už dnes nepočítá s luxusem nebo má o něm jiné představy, a nechce sloužit elitám.

Barbora Kurtinová se pohybuje mezi uměním, módou a aktivismem, ukončuje studium v ateliéru Knižního designu a animace u Elišky Čabalové na Fakultě umění Ostravské univerzity. Pro tuto výstavu ušila novou, transparentní a pestrou kolekci, kde recykluje a upcykluje síťové obaly ze zelenin a ovoce. Barbora se angažuje v Klima nástupišti, studentské organizaci na Ostravské univerzitě, která se zasazuje za to, aby univerzity aktivně přispívaly ke zmírnění klimatické krize. Díky nouzovému stavu byla zrušena jejich akce Přátelského táboření, která kromě bytí spolu měla přinést různé přednášky a workshopy. Místo ní vznikla za výrazného přispění Barbory studentská iniciativa dobrovolnického šití roušek, která proběhla v PLATO.

Na kolekci se ukazuje, jak široký záběr má Barbora Kurtinová, která z knižního designu volně přechází do jiných oblastí tvorby. Důležité není si všímat jen oděvů samotných s láskou ušitých ze sítěk od ovoce a zeleniny, tetrapaků a vyhozeného textilu, ale také modelek a modelů, jejich gest a líné a luxusní formy rezistence. Tato generace neukazuje na problém tím, že se od něj s nataženým prstem kriticky distancuje, ale přijímá jej do sebe tak, jak přijímá svoji zodpovědnost za jeho existenci, a to přesto, že jej hlavně zdědila od předchozích generací. Zmínit bych také chtěla spolupráci umělkyně se Zuzanou Šrámkovou z PLATO, která kolekci fotila a natáčela film. Už se těším, až některé kusy z kolekce vyjdou do letních ulic:).

Edith Jeřábková

4/5/2020

Marek Pražák

Tumor Turimor a Oheň vchází do Sodomy

Tumor Turimor

Stříleli
jen co se objevili za rohem
renesanční chráněné památky
prošli první i druhou závorou
otec se svalil s batohem na zádech
jako pytel s pšenicí
vypadla bandaska a bageta
matka nejprve šokem oněměla
neočekávané přivítání
to přece není možné
aby zabíjeli pro trochu klidu
tomu nevěřili
vždyť je tolik lží každý klik
na podnose
pojedeme
zastřelili i dítě
matka padající na mrtvolu svého manžela
byla ušetřena pohledu
na dítě ležící v kaluži
v ruce Margotku
a v koutku úst hnědou stopu
tolik lží
to přece nemohla být pravda
lidé za nimi propadli panice
střelce nemohli nikde spatřit
střelba se ozývala i z jiných míst
nedaleko barokního skvostu
chráněný UNESCO
a na mostě
tam už byl větší dav
tak 50 duší
celá třída a rodiče jako dohled
to nemůže být pravda
to by přece starosta nedovolil
jistě mají policii
z oken se dívaly chladné kůže starších žen
za nimi na špičkách vnoučata
tomu nebudeme věřit
křivolaké ulice
gotická dlažba
chrlič drak a žába kapka vody
štuky okolo oken rostlinné motivy břečťan
úplně nová báň samá měď
interiér kostela čistá neeklektika
prázdné uličky pootevřená okna
zamykání dveří
pomoc odnikud
pomoc nikoho
tolik mrtvých a jim je to jedno
mohli dostat peníze
něco bychom si koupili
suvenýr
a máme hlad
z vlaku ještě vodu gratis
autobusák vzal roha
podělal se jak uslyšel první výstřely
včera zapnul televizi
k neuvěření
vložil do rány prst
a uvěřil
přece někdo musí přijet
alespoň sanitka nebo policie
cožpak tady nemají malou nemocničku
nebo nechtějí
nechtějí nás
tak to měli nějak nahlásit
že to myslí vážně
tomu odmítám uvěřit
že se to stalo zrovna nám

ženě s odřenou tváří
dohovořil mozek vnitřním hlasem
utíkala do lesa za hřbitovem
kde žebřiňák vysypával polňačky podél zdi
lidskými ostatky
když si zakouřili a obrátili traktor
prodrala se na světlo Boží
skrz uzly údů
pozorována kruhem dalekohledu
našlapuje bělostnou bosou šlapkou
na zelenkavý mech předměstí smrčiny
slunce ukazuje poledne
čas k obědu
je červencová neděle
roku 2019
bude horko

Marek Pražák: Tumor Turimor, ze sbírky Slezské Hallady 2017–2020

Marek Pražák, Oheň vchází do Sodomy, 152 cm x 252 cm, anylin a akryl na bavlně, 2014, celek

detail z obrazu Oheň vchází do Sodomy

detail z obrazu Oheň vchází do Sodomy

detail z obrazu Oheň vchází do Sodomy

detail z obrazu Oheň vchází do Sodomy

Přestože text Marka Pražáka Tumor Turimor byl napsán již v roce 2019, mluví o stále stejném problému jen různých příznacích. Marek Pražák se odkazuje na literární ikonu hledání identity průmyslové Ostravy, Petra Bezruče, když svoji sbírku hallad (písní z ostravských hald) nazval glokálně Slezské Hallady. Jak odkaz napovídá, sbírka je skutečně sociálně kritickou reflexí vývoje průmyslové oblasti do post-průmyslového věku s jeho způsoby zotročování, manipulace a dohledu. Za drsnými obrazy cítíme etický imperativ, který nás upozorňuje na příčinu těchto následků, které mohou mít různé manifestace. Tumor Turimor je jinotajem pro turistickou epidemii, která kontaminovala naši planetu a je asi zbytečné vyjmenovávat všechny destruktivní důsledky tohoto fenoménu.

Marek Pražák nevidí samotnou karanténu jako nějaký problém, ale jako možnost pro očistu. Sám sobě si karantény každoročně ordinuje. Samozřejmě je rozdíl v tom, že jsou dobrovolné a bez ztrát na lidských životech. Myslí si, že by podobná zpomalení měla být chtěnou součástí hygieny naší společnosti.

V obrazové části prezentace nás autor zve do svého obrazu Oheň vchází do Sodomy, kterým můžeme putovat v jednotlivých detailech. Autorova paralela biblického příběhu s naší současností je jasně varovná a jistě zjevná a může se týkat jak klimatické krize, tak jiných projevů globální nestability. Více prostoru již ponechávám Marku Pražákovi, jehož umělecká všestrannost je pověstná i za hranicemi ostravského krajeJ

Edith Jeřábková

29/4/2020

Otakar Matušek

Otakar Matušek, Ženský akt, analogová černobílá fotografie, 10 × 15 cm, 2017

Otakar Matušek, Ženský akt, analogová černobílá fotografie, 10 × 15 cm, 2017

Otakar Matušek, Kamarádka, digitální fotografie, 10 × 15 cm, 2016

Otakar Matušek, Kompozice, analogová černobílá fotografie, 15 × 15 cm, 2000

HROM – OMLUVA ZA BLESK.

TMA ZABOLÍ PŘED ÚSVITEM.

DUŠE VIDÍ JIZVAMI.

Myslím si, že se shodneme na tom, že COVID 19 nám ukázal mnoho věcí a zážitků, které jsme neznali nebo si nedokázali představit. Když přemýšlím o práci Otakara Matuška, musím hned na začátku přiznat, že jsem ji neznala a díky COVIDu jsem ji mohla spatřit aspoň skrze monitor a poznat malinko Otakara Matuška skrze nesčetné telefonáty, ve kterých se se mnou snaží sdílet mix jeho poznání, vědomostí a pravdy o umění, křesťanství, literatuře, filozofii a povaze lidí. Musím se přiznat, že kolem sebe nemám příliš mnoho věřících přátel, a tak je pro mě vlastně zajímavé poslouchat současné interpretace křesťanských podobenství a obdivovat vehemenci, se kterou pan Matušek zpřítomňuje Krista v naší společenské a politické realitě. Tato proudící energie sálá i z jeho fotografií, které jedni v čele s Jiřím Valochem zařazují blíže ke konceptuálním tendencím a jiní k fotografickému proudu vizualismu.

KAŽDÝ ODPLOUVÁ DO SVÉ INDIE, ABY TAM NALEZL SVOU AMERIKU.

HLUBINY JSOU DOSTUPNÉ POUZE UTONULÝM.

COVID nám tedy přinesl izolaci, která panu Otakarovi brání se stýkat se svými známými u piva, což je dnes důležitou součástí krásy jeho života, protože někdy do roku 2011 trpěl silnou sociální fóbií, která mu bránila vycházet ven, být zaměstnán a stýkat se s lidmi. Na druhé straně nám COVID ukázal, že spousta věcí, o nichž se tvrdilo, že jsou nepředstavitelné a nemožné, jsou nyní představitelné a možné, dokonce jsme je na chvíli zažili. Nejčastěji se souborně označují pojmem zpomalení a byť to byla taková „ochutnávka“ a nastalo na chvíli a ve směsi strachu, tak víme, že je možné. Jak postupně začínáme reflektovat tuto naši společnou globální zkušenost, stále více nás znepokojuje to, jak udržet v čase, který přijde, ty nové hodnoty, prožitky a touhy, které v nás před tím byly výrazně utlumeny. Jak využít tu přínosnou část naší sdílené zkušenosti k tomu, abychom se nevrátili zpět, ale abychom trvali v budoucnosti na těch věcech, které jsme společně našli. Možná je ale problém právě s tímto přemýšlením o tom, jak zkonstruovat naši budoucnost lépe, protože to lepší, co vzešlo z nouzového stavu karantény, vzešlo z přítomnosti, z přítomného bytí spolu a propojení různých individuálních potřeb, generací, názorů, potřeby jednat bezprostředně. Tudíž se zdá, že nám chybí hlavně život v přítomnosti.

ZASE JSEM SKUTEČNOSTI O SEN BLÍŽE.

CIVILIZACE – POKUS UČINIT Z BŘEMENE ZAVAZADLA.

SETRVAT PROTI VŠÍ SETRVAČNOSTI.

V PRVNÍM PLÁNU ŠEL TAM, VE DRUHÉM ZPÁTKY…

Pan Otakar Matušek je hodně „analogový“ a pokud se shodneme na tom, že po tomto našem velkém koronovém zážitku budeme hledat cesty, jak dělat věci jinak, v našem případě například jak ukazovat v galeriích umění jinak, tak způsob, jakým Otakar ukazuje a distribuuje své umění, názory a pozorování je dost zajímavý. Neustále s sebou nosí igelitové tašky plné svých fotografií, které ukazuje lidem – starým, mladým, poučeným, nepoučeným, se záměrem, bez záměru a s komentářem, který přidává další souvislosti a otevírá diskuze nebo spouští autorské monology :). Své věci ukazuje, dává, rozdává, prodává přímo z této upcyklované tašky, která je nejen zvláštním archivem, ale také galerií, přednáškovou místností, webem, knihou... Tento kus ekology nenáviděného materiálu v sobě spojuje tolik funkcí, jako největší muzeální giganti a pan Matušek nám to bezděčně naznačuje.

VĚTEV VÝZNAMU USCHLA. STALA SE Z NÍ VÝZNAMNÁ VĚTEV.

ZA JISTÝCH OKOLNOSTÍ PŘEHLÉDNOUT KAPKU ROSY BY BYLO ZLOČINEM.

MĚL PRAXI TEORETIKA…

Pro výstavu Písek ve vzduchu jsme vám z jedné takové tašky oskenovali několik fotografií, které nepředstavují jeho nejznámější a již několika významnými výstavami oceněné (i když jistě ne dostatečně) práce – většinou dvojice filmových políček umístěné na kartičkách 10 x 15 cm. Jednotlivé fotografie neoslavují objekt samotný, ale jeho význam, výraz, působnost, souvislosti a autorovu zkušenost i vizi a v položení vedle sebe vytvářejí konceptuální zarámováním do autorské archivně výstavní postprodukce, která nabízí další kontexty. Vybrali jsme fotografie, které mohou být lehce vřazeny do, v rámci současného umění, problematického žánru ženského aktu. Avšak toto cejchování zbytečně omezuje jak umění obecně, tak umění Otakara Matuška, který o fotografii říká, že je výtvarný obraz jako každý jiný, akorát má iluzivitu, díky které se zdá, že zachycuje skutečné osoby, předměty, krajiny. Věřím, že i když tyto práce nemají s koronární přítomností nic společného, tak vlastně mají, jednak je v této době autor vložil do igelitové tašky, ze které byly vytaženy a oskenovány a tak jsme společně tuto souvislost tady v PLATO vytvořili. Ale i bez toho zachycují život způsobem, který poukazuje k přítomnosti, mnoha přítomnostem, které si díky nim uvědomujeme.

MÉ HODINY, NE VŠAK MŮJ ČAS.

PROJDI ZDÍ, POROUČÍ CIVILIZACE. MNĚ STAČÍ, KDYŽ PROJDEŠ DVEŘMI, ŘÍKÁ KULTURA.

PRO MUŽE – CESTA DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ, PRO ŽENU – ÚTĚK Z EGYPTA.

Otakar Matušek, jak už jsem naznačila, je filozofující umělec s Lidovou konzervatoří Bořka Sousedíka, velmi sečtělý, umělecky zorientovaný a píšící autor. Píše krátké aforismy a má rád také vtipy. Vtipy vám zapisovat nebudeme, ale vybrali jsme pro vás z jeho zápisníku několik aforismů, které jeho ostravští přátelé již zřejmě znají, ale které stojí za to šířit s autorem dále po boku jeho fotografií. Jistě jste si všimli, že traktují text, jenž právě čtete. A na závěr tohoto nepřiměřeně dlouhého komentáře ještě připojuji několik autorových slov z bakalářské práce Vladimíry Židkové, která zatím asi nejkomplexněji reflektovala jeho dosavadní práci: „Když pomáháme druhým, pomáháme vlastně sobě. Samozřejmě, když jsem měl těch dvacet, třicet, tak jsem byl hodně nemocný a duševní nemoc je vlastně hrozný narcisismus, člověk sobě přikládá neúměrný význam. Jednou mi doktor Hlavinka řekl: ,Ale vy jste pěkný narcista!‘ Já si myslel, že mě tím uráží! Měl jsem pocit, že narcista je ten, kdo se v sobě shlíží, jak je krásný. Ale on mi řekl: ‚No ale vy nemáte pocit, že jste nejkrásnější, ale že jste nejškaredší, a to je TAKY narcismus!‘ Myslím si, že pochopení tohoto paradoxu bylo pro mne počátkem cesty k uzdravení“.

ACH DIE DIE! BĚDUJE ZEUS.

ČÍST ZAČAL CIZINEC, DOČETL DOMORODEC.

SEM TAM I NĚCO ZAHLÉDNU MEZEROU VE SVÉM VZDĚLÁNÍ.

DOBRÝ UČITEL NEŘEKNE: BUĎTE ZTICHA, ALE BUĎTE Z TICHA.

Edith Jeřábková, 27/4/2020

(Autorem aforizmů je Otakar Matušek.)

Hana Puchová

Gorkého, Mongolská, Komenského sady, Tramvaj č. 8, Fiducia, Důl Jindřich aj.

Hana Puchová, Mongolská, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Svinov, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Gorkého I, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Gorkého, za oknem, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Gorkého II, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Komenského sady, Ostravice I, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Komenského sady, Ostravice II, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Fiducia, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Důl Jindřich, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Tramvaj č. 8 I, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Tramvaj č. 8 II, 21 × 30 cm, 2020

Hana Puchová, Vozovna Ostrava, 21 × 30 cm, 2020

Jak neuvěřitelně rychle jsme si zvykli na naše roušky a rozestupy. Bereme to jako samozřejmost. Ale když se podíváme na kresby Hany Puchové, které až deníkově zachycují Ostravu v karanténě, vidíme, jak jsou tyto pandemické rekvizity nápadné a přízračné jako ze snu. Vzpomínám si, co mi utkvělo v hlavě ze školy při rozboru Máchova Máje, jak se nám češtinářka snažila vnuknout porozumění pro kontrast lidského utrpení a netečné a krásné přírody. Hodně lidí a rodin v těchto dnech utíká z domu do přírody a městských parků, kde nejsou nuceni vnímat stav pandemie, neboť příroda jej nereflektuje. Naopak, příroda se díky našemu mírnému zpomalení viditelně zotavuje. Kresby Hany Puchové zachycují strach, jenž se položil mezi nás. Zachycují ale také klid, který zažíváme ve společnosti ptáků, kteří jsou nám dnes blíž než my sami sobě. Ano, děláme dnes spoustu věcí pro druhé, šijeme roušky, udržujeme vzdálenosti, přispíváme lidem bez domova, pomáháme starším a kdovíco ještě, ale fyzicky jsme se na nějaký čas vzdálili. Potají se podezíráme z nemoci a žijeme ve strachu, že nakazíme své starší rodiče, proto se s nimi raději nesetkáváme. Pochybujeme, zda občansky děláme dost, zda jsme něco nepřehlédli, zda jsme užiteční. Jsme stále ještě poslušní, ale již z posledních sil.

Na autorčiných kresbách z karantény lidé pod rouškami působí melancholicky, staženi sami do sebe. Jejich běžné úkony jako jsou nákupy, procházky, návštěvy nebo zalévání se zdají mít ještě jiné významy než ty každodenní, kterých si běžně ani nevšimneme. Zarouškované tváře uvádějí všechno kolem do zvláštních souvislostí, do jiného čtení, jako bychom se pohroužili do nějakého barevného sci-fi komiksu. Pohybujeme se s Hanou Puchovou jejím městem, ulicemi, domy, sady, ale v jiné době, než kterou známe. A přestože je tato Ostrava, kterou s ní bloumáme, barevná, čekáme na konec komiksu, kdy nějaká hrdinka kletbu odstraní. Paradoxní je na tom to, že oproti předchozím komiksům Hany Puchové, třeba komiksu Sonina síla, jsou tyto scény navzdory charakteristické stylizaci zcela reálné tak, jako její portréty lidí z Ostravy nebo věcná zátiší.

Edith Jeřábková

23/4/2020

Michal Moučka

COVID 19, Karanténa a pozdrav

Michal Moučka, videopozdrav, 4 min, 2020

Michal Moučka, Karanténa, 150 × 150 cm, akryl na plátně, 2020. Foto: Zuzana Šrámková

Michal Moučka, COVID 19, 1 × 1 m, akryl na plátně, 2020. Foto: Zuzana Šrámková

Dalším příspěvkem výstavě Písek ve vzduchu je video-pozdrav Michala Moučky z galerie Nibiru, kde je galeristou a kde připravil svoji výstavu Minimal, kterou ale už nemohl otevřít. Představujeme vám dva obrazy z této výstavy: COVID 19 a Karanténa. Název výstavy Minimal zvolil autor díky výrazné geometrizaci představ a vnímání po návratu z jeho poslední léčby depresí a úzkosti, kdy vznikala většina věcí prezentovaných na výstavě. Michal Moučka vystudoval DAMU a v letech 2006–2012 působil jako herec divadla Komorní scény Aréna v Ostravě, než musel hereckou kariéru opustit z důvodu léčby.

Podobně jako herec vstupuje do svých rolí, tak i Moučka umělec znovu vstupuje do starých znaků, run a symbolů a vnímá je jako člověk přítomný. Prověřuje jejich intenzitu a platnost a zpřítomňuje je ve svých malbách, které se pak ocitají na hraně jakéhosi magického či hypnotického (jak kdo chce) účinku na diváka. Jeho malba je lapidární a přímá a v tom tkví její bezprostřední působnost. Nepředstírat je jejím hlavním přikázáním. Velmi cenné jsou Moučkovy sdílené zkušenosti s depresí a úzkostí a jeho otevřenost je komunikovat, což přispívá k odstranění normativního dělení naší společnosti na zdravé a nemocné. Zvláště v dnešní situaci je důležité si uvědomit nebezpečí takového binárního přístupu, který by mohl vést k vylučování části společnosti – ať té nakažené, podezřelé, minoritní nebo obecně cizí. Většina obrazů na výstavě buď obsahově, formálně nebo obojí tematizuje vztah umělce k nekonečnu a uvědomění si vlastní pozice a pozice člověka v něm. Nejde o nějaký smířlivý akt, ale spíše o narušování antropocentrické pozice naší civilizace. Toto nekonečno je fyzické i časové, znamená pokračování, rozpínání i smršťování, do kterého patří individuální traumata a radosti, civilizační stavy, stejně jako život planet, sluneční soustava a Velký třesk. Tuto transcendentální aspiraci umělec zvěcňuje DIY přístupy, ozvěnami uličního punku a recyklovanými rámy.

I náš současný problém COVID 19 se Michal Moučka snaží nahlédnout prostřednictvím geometrického řádu trojúhelníku a kruhů, kterým odjímá pouze informativní funkci a posunuje je do polohy jakéhosi záření, které by nám snad mohlo i pomoci pandemii překonat. Přímočarost obrazu Karanténa nás nechává beze slov a s vědomím, že bychom měli rozlišovat, kdy jsme v karanténě dobrovolně, protože si chceme vzájemně pomoci a kdy si uvědomujeme i její jiné možné důsledky. Přestože autor sám ctí bezpečí svého okolí, přesto zůstává s podivem, že v rámci zajištění výroby mohou chodit tisíce dělníků do práce, ale nemůže se sejít deset kolegů na výstavě. Určit hranice nutnosti je problematické, a tak i ve zdánlivě odlehčeném zachycení karanténního opatření je uprostřed kříž zasíťovaných pochybností.

Edith Jeřábková

21/4/2020

Filip Nádvorník

obrazy Dělníci a Chlév (podle Brueghela)

Filip Nádvorník, Dělníci, 40 × 30 cm, olej na plátně, 2019

Filip Nádvorník, Chlév (podle Brueghela), 160 × 140 cm, olej na plátně, 2020

Na první pohled se může zdát, že karanténa není pro umělce neznámý stav. Jako letošní diplomant na Fakultě umění OU v ateliéru Kresby Josefa Daňka a Libora Novotného je Filip Nádvorník, tak jako všichni studenti uměleckých škol, vystaven pravidelnému rytmu klauzur – klidovým obdobím, která jsou vyhrazena práci v ateliéru na závěrečném díle, jež podléhá každoroční či semestrální klauzurní zkoušce. Jenže zde si míru izolace volí každý sám a klauzura představuje více tvůrčí svobodu než omezení. Koronová karanténa přináší různým lidem různé stavy a pozorování. Někteří dokázali zpomalit, jiní naopak zrychlili ve snahách pomoci ostatním a další přesunuli své tempo do virtuálního prostoru. Jedni pobyt doma sami nebo s nejbližšími vítají pro zintenzivnění rodinných vztahů či duševní očistu, jiným přináší samotu a další se cítí omezeni či politicky manipulováni. Některým běží platy a jiní se děsí dalších měsíců bez práce. Filip Nádvorník se věnuje malbě a vyrábí zakázkový nábytek, což obojí nepřináší velké jistoty. Má nový ateliér a dílnu, ale budou-li lidé mít myšlenky a peníze pro umění a pořizování nábytku zůstane dlouho otázkou.

Nádvorník v poměrně rozsáhlém cyklu obrazů, ze kterého jsme vybrali dva pro onlinovou výstavu Písek ve vzduchu, komentuje své názory a životní zkušenost s propojováním dlouhodobě oddělených oblastí umění a řemesla. Tak jako v 19. století hnutí Arts and Crafts nebo v letech 1922–1957 avantgardní snahy československého sdružení Družstevní práce či teoretické platformy a obchodní firmy Krásná jizba propojovaly práci návrhářů, výrobců a distributorů rukodělných uměleckých řemesel, užitého umění, umění a moderního designu, tak se v 21. století umělec Filip Nádvorník znovu pokouší nalézt významovou a technologickou provázanost mezi profesí řemeslníka, dělníka, zemědělce a umělce. Není v tomto snažení sám, hierarchické rozdělení umění na nižší umělecké řemeslo a elitní umění chtějí zrušit nejen umělci samotní, ale také módní, grafičtí, nábytkový a produktový designéři a architekti, a to opakovaně od 60. let minulého století. Současné umění je naplněno touhou odstranit staré binární struktury. Není to ale jen oblast řemesla a rukodělné práce, ale i zemědělství a péče o krajinu, které se prostupují s uměním v podobě témat udržitelnosti, permakultury a klimatické rovnováhy. Zviditelňování neviditelné domácí práce a různých forem péče jsou další příklady narovnávání disproporcí často spojených s genderovou identitou. Práce obecně byla průmyslovou revolucí oddělována jak od dělníků a zemědělců tak od umělců. Byla rozdělena na práci doma (neplacenou) a práci pro společnost tedy pro kumulaci zisku. Umění nemělo být zatíženo dřinou, ale povýšeno intelektuální ekvilibristikou. Náměty, mužští protagonisté, robustní těla a nástroje práce, rudimentální formy a jasné elementární barvy představují Práci přímo v Nádvorníkových obrazech. Je tam, zachycená jako objekt i v procesu vzniku uměleckého díla. Je tam možná i autor sám. Jeho obrazy jsou hybridy viditelné práce a umění, jsou jejich analýzou i oslavou. Dost možná se i nám během karantény práce více přiblížila a mohli jsme ji lépe pozorovat, jak ji děláme, co dělá s námi a jak nás propojuje nebo odděluje od ostatních.

Edith Jeřábková

15/4/2020